Psali spolu knihu života, popsali mnoho stran,
v každé řádce otisk důvěry, smíchu i tichých ran.
Teď ona čte kapitolu bolesti, pomalu, bez dechu,
je v ní uvězněná — záložka, co ztratila útěchu.
Uzavírá své srdce před světem, ne ze strachu,
ale kvůli němu, co sliboval teplo a přinesl stín.
Jeho doteky měly nést, ale přinesly jen zradu,
do srdce stesk, do mysli chaos, smutek a splín.
Nové dny jsou teď zkouškou, jestli ještě dýchá,
žije jejich láska, nebo důvěra v něj byla lichá?
Každý nádech je teď zkouškou, jestli v sobě má ještě hlas,
co by řekl: „Znovu věřím,“ a přinesl jí na rány léčivou mast
Je v něm stále láska? Proč odpověď je skryta v záhadě
A ona se ptá, zda důvěra může kvést v jejich zahradě
Slova, co kdysi zněla jako hudba, teď pálí,
Jako jed v každé slabice zní ozvěna lži.
Z očí, co slibovaly nebe, se mračna valí,
a ona se ptá, proč důvěra tak snadno mizí.
Už nehledá odpovědi v jeho hlase, v jeho slovech
už ví, že klid nepřijde zvenčí, po padlých mostech
Z popela bolesti roste nová síla, co rány uzdraví
a v jejím srdci šeptá hlas: „Věř — vše se napraví.“
Nové dny jsou důkazem, že stále dýchá,
že žije ona sama — a její víra v sebe znovu zpívá
Každý nádech už není zkouškou, ale krokem zpět k sobě,
v jejím tichu roste síla — ne k návratu, ale k nové době.
Už nehledá odpovědi v něm, když pravda zní v ní samotné,
a v její zahradě klíčí důvěra — ne v něj, ale k její záchraně
Našla v sobě střípek, co kdysi se zlomil,
a šeptá tiše: „Znovu věřím — ne v něj, ale v hlas, co mě osvobodil.”
Možná to bolí, možná to nepřijde hned,
ale naděje v srdci pomalu rozpouští led.
Důvěra není dar, je volba v tichém pohnutí,
a i zlomené srdce se uzdraví po bodnutí.
Hlasité předčítání
Ale toto dílo je Krása. Autor je žena? Opravdu krása!