PROROCTVÍ HAVLASA PAVLATY
Když Havlas Pavlata, soused v městečku Vysokém pod horami Krkonošskými, měl umříti, bylo věku jeho sto patnácte let. Kol jeho smrtelného lože stanuli jeho synové a dcery, vnukové a pravnukové. A tu stařec se všemi se žehnaje pravil: „Synové, dcery mé a děti všechny a přátelé, již s vámi se na věky loučím, již se na věčnost ubírám. Dost jsem si na tom světě pobyl, sto patnácte let mi Pán Bůh dopřál. A byla za ten věk mnohá léta dobrá, ourodná, za našeho českého krále Vladislava, a zachovali jsme hojně grošů a zmrzlíků, i tolarů i krejcarů s korunami.
I vy, synové, ještě nějaký tolar zachováte. Než potom bude veliký mor a drahota neslýchaná. Nežli mine padesát let, přijde nová morová rána a tak zlá, že i po horách lidé vymrou a vlci budou choditi do vsí a do oken po chalupách se dívat a výt, jako by již nebylo ani živé duše.
Než po té bude mor hlavní; nastane pomalu hned v zimě o masopustě a vydrží zase až do vánoc a tolik lidí porazí, že bude obilí na poli stát do sv. Václava, někde i do sv. Martina, neboť nebude, kdo by je sklidil. A potom už brzo nastane soudný den.
Při tom se také strhne veliká vojna v Čechách, mnohem větší a hroznější, nežli za Žižky byla. Čechové sami budou se nesnadit a vezmou si za krále Ferdinanda. Divní národové, Vlaši, Nydrlandi, Francouzové krom Němců budou se do Čech trousit a vynesou Čechům všechny dobré peníze a do našich hor budou chodit pro drahé kamení.
Před tou zkázou bude veliká neupřímnost v Českém království a všeliké nepravosti. Páni budou poddaný lid nelítostně soužit a nebude u nich ani u jejich správců žádné spravedlnosti. Samému Bohu budou se rouhat a říkat, že je větší hrst moci nežli pytel spravedlnosti.
Proto se všichni sedláci pozdvihnou proti svým vrchnostem, pány se zámků seženou a sbijí. Ještě před touto zkázou uhodí hrozné zimy, sněhu napadnou náramné spousty a velicí větrové bouřiti budou. I přitrhnou krutější mrazy nežli tehdáž panovaly, když jsem já Havlas Pavlata pálil milíř v Rokytnici. Tenkráte medvěd nemohl v lese obstáti pro hroznou zimu a přišel se ohřívat k mému milíři.
Noc byla a třeskutý mráz; i zhříval se medvěd z jedné strany a já stál z druhé strany a házel jsem mu chléb. Co jsem měl chleba, všecko jsem jemu nalámal a naházel. I přišel sem medvěd druhé noci zas a já ho zase krmil chlebem. A on se sytil a krotí. Když byla třetí noc, přišel medvěd zas a tu jsem si na něj uchystal březovou již houžev.
Dával jsem mu zase chléb a hladil jsem ho, a potom jsem tu houžev protáhl mu skrze chřípí a vedl jsem ho až do Vysokého k nám. Pak jsem ho do Prahy vedl a Brož Vrchlabský byl se mnou. Tenkrát byly perné mrazy, ale ještě hroznější nastanou, nežli byly tenkráte za mých mladých let.
Co mám ještě více vám povědět? Smutné je, co jsem řekl, ale lidé se toho dočekají a poznají, že jsem mluvil pravdu.
Těmi pokutami a tou zkázou budou Čechové sami vinni, neb divná proměna v nich nastane a nebudou dbát ani dobrého řádu, ani pamatovat na Pána Boha a na poslední soud hrozný. Moji milí synové! Vy se dočkáte ještě několika lehčích let; ta budou ještě za tohoto našeho krále Vladislava. Potom bude Ferdinand.
Po Ferdinandovi hned začnou se ta těžká léta i za něho již. Za krále Matyáše a za krále Fridricha bude nejhůř a lidé si budou toužebně přáti, aby raději na světě nebyli.
Ty vojny potrvají dotud, dokud nebude krále, jehož jméno bude Anbestas. Tu pak nastanou lepší časy a budou tomu králi říkati dvoje jméno: bude dobrý a pobožný král.“ To o budoucím protivenství, roztržkách a králích pověděl Havlas Pavlata.
Hlasité předčítání