O KRÁLI SVATOPLUKOVI
Lid v chrámě Velehradském po kázání dopěl; poslední zvuky pobožné písně vyzněly, zraky všech se obracely k oltáři. Nastala chvíle sv. mše, kterouž měl sloužiti sám arcibiskup Methoděj. A slavně sloužiti; bylť veliký svátek, zasvěcený den svatých apoštolů Petra a Pavla.
Již planuly svíce na oltáři, již chvíli hořely, ale Methoděj nešel. V kostele čekali a po tichu se modlili. Chvíle za chvílí ubíhala. Slunce již vysoko vystoupilo, již padly jeho paprsky do oken kopule, již zašlehly dolů zlatým proudem do lodi chrámové. Vše se rázem vyjasnilo, stěny, obrazy svatých na zlaté půdě, hlavy věřících, žen i zarostlých mužů i starců, i plavé prameny dívek a dětí.
V jasné té záplavě zemdlely zarudlé plameny svěc, které již hrubě ohořely. Již šepot zavanul kostelem, tlumené hlasy, již se tam ohlíželi, hlavy sestrkovali, tiše mluvili a se ptali, co se děje, co se stalo. Tak šeptem se tázali, a šeptem spěla odpověď po všech prostorách svatyně: že arcibiskup čeká na krále, že král mu vzkázal, aby hrubé mše bez něho nesloužil, na něho čekal, až přijde.
„Kde je? Kde je král?“
„Proč nejde?“
Ptali se všude a všude pak žasli a trnuli, když kdosi oznámil, že na hon, dnes ráno, před svítáním že si král vyjel na hon s četnou družinou a lájí. Na hlučný hon v takový posvátný den!
Pak rázem umlkli, když se pojednou objevil velebný Method. Nastávalť již polední čas, a svaté mše déle již odkládati nebylo možná. S arcibiskupem vstoupili k oltáři kněží, diakoni, všichni v bohatých kostelních řízách. I začal arcibiskup bohoslužbu; diakoni a kněží přisluhovali, kadidlo zapálili, zpěvy zapěli a zpívali.
A lid kleče i stoje, maje sepiaté ruce, hleděl na krásu oltáře v plné záři svěc, v nichž také se třpytila kněžská roucha i řezby i obrazy, naslouchal modlitbám a kněžskému zpěvu, jak hlaholil pod klenbou sborem i různo. A všichni rozuměli čtení písma, modlitbám, zpěvům, každému slovu a jati vroucí, srdečnou zbožností jako u vytržení povznesli mysli své k Bohu. Na krále zapomněli.
V tom zalehl do chrámu ohlas pustého, temného ryku, zmatený halas, divá směs zvuků a hlasů, jež kvapem letem se blížila, rostla jako lomoz vichřice. Ryk a divoký křik, troubení rohů, štěkot psů a řehtání koní. Již před samým chrámem ta bouře zahučela, již na prahu, již pod klenbou hřmí, již hrnou se strůjci této bouře chrámovou lodí, přímo k oltáři. V čele všech král Svatopluk s čapkou na hlavě a s mečem v ruce, za ním lovecká družina se psy.
Umlkli kněží, lid strnulý ustupoval, choulil se, tlačil se ke zdem a sloupům. Král však nedbaje nikoho mávaje nahým mečem, hnal se k oltáři a křičel divě na arcibiskupa, proč nečekal, proč šel k oltáři, proč nečekal.
Ale u stupňů oltáře zarazil prudký krok, a planoucím zrakem hleděl, když stanul tváří v tvář svatému muži.
Ten stoje proti němu, pravici vztáhl.
„Ni o krok dále!“ zvolal u svatém hněvu, „ať Bůh tě na místě neztrestá! Ďábelskou pýchou jsi posedlý. Tvé libovůle mám býti více poslušen nežli zákona duchovního. A zneuctil‘s chrám Hospodinův! Proto zůstaneš v zlořečení, a Bůh tě poníží!“
Král rudý po líci, hrdle, hněvem již litý a slepý, řečí tou jako udeřen a pohledem, velebou přemožen, zarazil se, meč sklonil, váhal, pak obrátiv se, pádil z kostela ven a za ním hlučící lovci a láje.
Ale jak přišel do svého hradu, znovu ho posedly pýcha a vzdor. Nechtěl uznati svého provinění, a styděl se i hněval, že se dal slovem a pohledem biskupovým tak přemoci. I poslal hned k němu, a vzkázal mu, aby již před jeho oči nechodil. Svatý muž tak učinil a hned se vydal z Velehradu na apoštolskou cestu po krajinách, jichž byl duchovním správcem a vůdcem, a všude kázal, křesťanskou víru rozmnožoval a utvrzoval. A tak činil až do své smrti.
Ale král zůstal tvrdý proti němu po všechen čas a zapomněl nevděčně, co svatý ten muž pro moravskou říši učinil, že jí přinesl světlo pravé víry, že obětoval jeho lidu všechno své dílo, všechen svůj život. Ano ještě ho stíhal a rušil jeho řád slovanský na radu jeho nepřátel z Němec.
***
Svatopluk však bez trestu nezůstal; slova Methodějova se vyplnila. Opustiloť štěstí mocného krále, jenž zůstal v zlořečení; z kolika stran vojensky na něj táhli a na jeho lid: Uhři, Poláci, Němci a také Čechové se bouřili a nechtěli mu býti poddáni. Všichni jeho zemi moravskou hanebně drancovali a hubili.
Král napínal všechny své síly, aby se ubránil tolikerým nepřátelům, aby odvrátil ty svízele od své říše. Než bouře za bouří šla, rána za ránou a zhouba ustavičná.
I prohlédl král a poznal, že již naň přišlo Boží dopuštění, a že všecko to neštěstí se děje zemi jeho jenom pro něj, pro jeho pýchu a zpupnost. A tu často mu přicházel na mysl biskup Methoděj, proti němuž se tak provinil. Vzpomínal na něj, a lítost ho pojímala.
Zasmušoval se v duchu, když slyšel, že nepřátelských spoust přibývá, že země víc a více hyne, když nářek poddaných ze všad se již rozléhal a svíral srdce. Proto povolal lechy a přední zemany, své rádce a ptal se všech, co má činiti. Než oni žádné rady proti dopuštění Božímu mu dáti neuměli.
Tu, když ta rada, již svolal ve svém vojenském lezem, na večer skončena, odebral se sám, zasmušilý a smuten do svého stanu. A více ho pak dvořane a nikdo již nespatřil. Okolo půl noci vyšel ze stanu, to stráž viděla, vsedl na koně u stanu přivázaného a jel tiše spícím táborem. Nikdo si ho nevšiml, stráže pak, jež na kraji ležení stály, poznavše ho, nevzkřikly na něj; uctivé ho pustily, ač jim bylo divno, nač tak pozdní dobu vyjíždí.
Nikdo netušil, že již dlouho neměl klidu a spokojenost ve vší slávě a moci, jak ho svědomí tížilo, že se tak obořil na velebného dobrodince moravské země, že rušil jeho řád a obřad. V bezesných nocích zkroušeně přemítal na mysli, jak by se kál. Až do té chvíle se rozhodl, že se vzdá toho, co jej k té zpupnosti zavedlo, královské moci a slávy, že nechá všeho, vojska, dvoru a sluhů, pokladů i krásné zbraně, vší moci, kterou hřešil, že opustí vše, aby zbavena byla moravská země neštěstí a trapem, jichž pro něj zakoušela.
I vyjel pryč z ležení a jel pustou nocí, až dojel na jedno místo na stráni hory Záboru, kdež všude se černaly rozlehlé, neschůdné hvozdy, a kde před tím tři poustevníci vystavěli s jeho podporou kostel.
V tom černém lese, na odlehlém místě mezi stromy a houštím probodl mečem hruď svého koně a pak zahrabal ten meč zardělý krví věrného zvířete. Bezbranný bral se pak dále tmavým hvozdem neúnavně, modle se, až za ranního svítání přišel k těm poustevníkům.
Tentokráte nevěděli, kdo je, ani netušili, neboť ho nikdy před tím neviděli, a sám se jim poznati nedal. Než že chtěl jako kajicník odevzdati se službě Boží, postům a pobožnosti, přijali ho mezi sebe, a Svatopluk, někdy král moravské říše, byl pokorně poslušen Prostých poustevníků. V roubené chudé chýši, v drsném, řeholním rouše žil pán, jenž se kdysi odíval sobolinou a drahými sukny a bytoval v rozlehlých, nádherných síních královského Velehradu.
Pokud byl živ, zůstal nepoznán ode všech. Teprve když cítil, že se blíží hodina jeho, sám se mnichům vyznal a pověděl, kdo by byl a proč sem přišel. A hned umřel jest.
Hlasité předčítání