II.
Na Pražský hrad rovnou zamířil. Když sem přibyl, seděl kníže Neklaň právě v radě s lechy. Durynk, chtěje přede všemi svůj skutek oznámiti, nečekal a vstoupil. Vstoupiv pozdravil, a když kníže překvapen jeho příchodem jemu pokynul, promluvil hlasem přede všemi:
„Býval jsem Luckému vojvodovi věren, ale tobě, kněze, chci věren býti více. Věř tomu a věz, že jediným seknutím sekery toho jsem dovedl, abys ty, kněze, abyste vy všichni bezpečně spali na obě uši najednou. Pamatoval jsem, že kdo chce v domu škody zbyti, nedá jiskře ohněm býti. A tu jiskřičku jsem já předešel, uhasil, abych vás od budoucí zkázy zachránil.“
Rozbaliv uzlík, který pod paží měl, vyňal z bílé rouchy uťatou hlavu chlapcovu, zlatě kadeřavou; byla ještě jako živá, jediné že nemluvila. I položil ji na stůl před knížete a lechy a zvolal ukazuje na hlavu:
„Hle, mstitel krve otcovy, který by vás jednou hubil, leží poražen bez vaší krve! Ten, věřte, kdyby byl došel mužného věku, mnohý z vás a z vašich měl by krvavou hlavu.“
Zhrozil se kníže, odvrátil tvář, zhrozili se lechové. Hlasy hněvu, hrůzy, ošklivosti zvučely síní. Až kníže pak po vstav, hněvem zarudlý, jiskře očima, prudce k Durynkovi promluvil:
„Skliď s našich očí svůj dar, nešlechetníče! Komu’s chtěl posloužiti? Mně? Což myslíš, že bych byl nedovedl učiniti to, cos ty spáchal? A já bych svého nepřítele zhubil, ale tys zabil svého pána. Syna svého dobrodince, nevděčníku! Já ti ho zabiti nekázal, ale abys ho ctně choval. Tys ho měl stříci, a tys takto s ním udělal? A tys odměnu očekával? Nuž udělím ti ji a věru veliký dar tobě dávám. Věz: Ze tří smrtí sobě jednu zvol, kterou budeš chtíti. Buď po hlavě skočíš s vysoké skály, buď sám se oběsíš na kterémkoli stromě, buď probodneš se vlastním svým mečem.“
Durynk jako sníh bledý vyslechl rozsudek rozhněvaného knížete, pak hlavu sklopiv i zraky, bral se ze síně, a třesa se povzdechl:
„Běda, toho jsem se nenadál. Běda!“
Ale nikdo ho nelitoval. I odešel Durynk z hradu a oběsil se na jedné vysoké olši, jež stála vedle cesty. Odtud té olši, pokud nebyla poražena, říkali „Durynkova olše“.
Hlasité předčítání