V.
Na bystrém, nevzhledném koni uháněl Straba z krvavé bitvy. Hrot jeho oštěpu vlhký byl ještě krví, jak bodl hned na počátku boje prvního z Čechů, který naň vrazil. A dál se již Straba do boje nehnal. Uříznuv padlému uši vsedl zas na koně a nedbaje lomozu, křiku a troubení ujížděl pryč, jak by ho příšery štvaly.
Tak uháněl do večera; v noci pak sotva že koni oddechu popřál, již chvátal zase dál, v Chlumčanský kraj polem a ladami. Dědiny, sídla, vše míjel, aby nemusil říci, že utíká z boje. I minul den, minula druhá noc, a když bylo na úsvitě po té noci, dojel na znaveném koni sám znavený v samotu svého rodu.
Dědina v šeru ještě spala a tmavé ještě byly staré lípy, za nimiž prosvitoval bělavý pruh východu. Jak Straba vjížděl do dvorce, potkal ženy vycházející z jeho příbytku. Lekly se ho, když spatřily, a smutně pak řekly:
„V neblahou chvíli jsi přišel.“
Skočil s koně a hnal se do jizby, šeré ještě ranním soumrakem. Na loži u okénce leželo cosi pod bílou plachtou, dle obrysů stuhlé, mrtvé tělo. A okenice byla otevřena na volnou cestu duši. Sotva že dokročil k loži, strhl Straba plachtu. V bledém pruhu denního úsvitu, jenž chvěl se otevřeným okénkem, spatřil ssinalou tvář mladé své ženy. Oči zavřeny, vlasy v pramenech rozpuštěny a na prsou ssedlá krev, hluboká rána!
Nevěřil svým zrakům, trnul; v tom macecha stanula za ním jako přízrak, v bílé rouše, šedýma očima přísně hledíc na mrtvou.
„Odhrň jí vlasy!“ řekla zachmuřeně.
Shrnul husté, krásné vlasy mladé své ženy nad pravým spánkem, polekán hrozným tušením. Shrnul vlasy a shlédl tam krvavou ránu. A již chvatně odhrnul vlasy nad levým spánkem. A zase tam pahejl, krvavá rána.
Němý úžasem, rozčilen, chvatně otvíral brašnu a dychtivě vyňal z ní uši se zakrvácenými náušnicemi. Byly to ženiny uši, to nyní poznal; tak zvěděl že ona to byla, jež ho v boji napadla, že chtěla ho zabit a že ji zabil on sám. I mihlo se mu, jaká byla před jeho odjezdem, jak večer si zpívala tu divnou píseň.
„Tys to věděla!“ vzkřikl na macechu.
„Ale ty bys byl neuvěřil. Byls v jejím kouzlu. Byla Čechyně a měla k nám záští. Pojď, obětuj v ouvale bohům.“
A Straba poručiv, aby mrtvolu vynesli ven za dědinu, zamračen, jakoby v děsivém vidění, šel k šerému úvalu za macechou.
Hlasité předčítání