O KŘESOMYSLU A HORYMÍROVI
I.
Když byl již Přemysl vysoko v letech, usnul snem smrti a duše jeho odešla k otcům.
Po něm Nezamysl vládu zdědil.
Ten když se odebral na cestu všech lidí, dosedl Mnata na vojenský stolec.
A když pak i jeho dni se naplnily, ujal se vlády Vojen. Po jeho smrti Vnislav panoval, a ten když oči na věky zavřel, prohlášen za voj vodu Křesomysl, a to u posvátné Jezerky; vykonána zápalná oběť, z lechů nejpřednější vstavil čepici někdy Přemyslovu Křesomyslovi na hlavu, a všichni kolem radostně volali:
„Křesomysl hospodin náš! I on nás bude blahoslavíti.“
Všichni ho pozdravili, poklonili se mu a pak vyprovodili v hlučném průvodu na Vyšehrad. Tam byl slavně dosazen na stolec, s něhož kdysi vládla jeho pramáti i jeho rodu zakladatel.
Za Křesomyslova panování hleděli si lidé více hor nežli orání a stád. Přemnozí se vydali na hledání kovů v hlubinách země; i při potocích vybírali z písku zlato, jehož všude dost nalézali. Zvláště na poledni země. Sám vojvoda dbal nejvíce věšteb své pramateře. Mnoho kovkopů poslal na Jílový a Březový vrch, jenž nad jiné vydával mnoho stříbra.
Se všech stran hrnuli se tam lidé dobývat rud; každý chtěl kvapně zbohatnouti. A doma nechali všeho. Úhorů nikdo nevzdělával, role hynula, ladem zůstávala, a svízel i metlice bujely tam, kde jindy husté obilí zrálo a zvučelo křepelčím hlasem.
Lidé bohatli kovem, ale chlebem hynuli. Při dolech nastal nedostatek, a rýžovníci a kovkopové posílali kupovat chleba do pražského kraje. Mnozí vladykové a starostové rodů to těžce nesli, bránili tomu a toužili, že v dolech je zhouba polí, že pro drahý kov trhají se čeledi rodů a hyne starý řád a kázeň. Někteří se odebrali až k vojvodovi na Vyšehrad; v jich čele Horymír, vladyka Neumětelský. I žádali Křesomysla, napomínali ho, aby sobě více chleba nežli stříbra vážil, aby ten podzemný lid dal raději rozehnati. Kníže však oslněn leskem vzácného kovu nedbal jich řečí a vladykové odešli s nepořízenou, nespokojení, rozmrzelí.
Než i horníci se popudili, že proti nim, na jejich zkázu bylo tak mluveno a jednáno. Sběhli se při dolech mezi svými boudami a chatami. Jako ve vosím popuzeném hnízdě tam bylo, když posel ohlašoval, jak vladykové na Vyšehradě jednali, co radili, zvláště pak Horymír Neumětelský.
Bouřili, křičeli, pomstou hrozili, a nejhorší Horymírovi. Krev jeho chtěli, a hned, bez odkladů. Jiní v divokém posměchu křičeli, že když má strach o chléb, ať se ho nají do syta, ať mu ho nacpou do úst, až se jím udáví.
To se zalíbilo. Jako divoká smečka za jelenem hnali se k dědině Neumětelům.
Podzimním šerem hrnul se houf kovkopů polem i ladami, jež se černala v kvapném soumraku.
Noc byla, když shlédli Neumětely, slaměné střechy chat, černající se mezi stromy, vysoké stohy u stodol, hrádek dědiny v kulatém náspu. Tu ztišili krok, a zamlknuvše, plížili se jako lstivá, úkladná šelma k ohradě. Ale dříve, před nimi, vběhl tam dobrý člověk oznámit, co se děje a chystá. Jen vzbudil vladyku, a již zabouřil ze tmy divoký křik. Na obranu nebylo času. Houf kovkopů hnal se již k hrádku, a pustý ryk jeho blížil se letem. Nezbývalo nic než prchnouti.
Skokem byl Horymír v stáji, kdež stál jeho nejmilejší kůň Šemík. Okamžikem ho vyvedl, osedlal, a již, promluviv naň tiché slovo, vyrazil branou ven do polí. Shlédli ho; křičeli, hnali se za ním, Slyšel i dusot kom. Pobídl Šemíka a věrný kůň pustil se v divější cval, až hříva mu vlála, až z pod kopyt stříkala hlína a písek, a jiskry jen sršely do tmy.
Za jezdcem vlála bělavá halena jako křídlo a chvíli vedla pronásledovníky. Ale jen chvíli. Nestačiliť Šemíkovi, jenž pádě mocnými skoky, zanikl ve tmách podzimní noci. Až na pokraji lesa, v černém vřesovišti, ho zastavil jeho výborný jezdec.
Byli zachráněni. Ale jak vladyka zpět pohlédl, chytla ho zlost i lítost. Požár viděl; jeho dědina hořela. Rudá záplava rozlévala se po temném nebi, rděla se víc a více a šířila se valem.
„Všechno tam shoří!“ pomýšlel roztrpčený Horymír. „Stavení, humna plná obilí, stohy, všechna ouroda, všechna naše práce.“
A zahroziv v ty strany k požáru zaťatou pravicí, přísahal:
„Ať zčernám jako úhel, ať mne rozsekají mým vlastním mečem, jestliže to nepomstím, jestliže jim všechno nesplatím! A víc a hůř!“
Hlasité předčítání