A tak šli dál a dál a kolem nich byl nekonečný les, který obývalo mnoho zvířat. Ptáci, kteří zpívali své nádherné písně, štíhlé srny, jejichž mláďata byla šperkem lesní říše, divoká prasata, která vyhrabávala to, co si země vzala za své, nekonečné zástupy mravenců i smečky vlků schopné uštvat i tu největší kořist. A Grimur věděl, že někde tam mezi stromy se skrývají i zákeřní elfové a zlovolné bludičky a v korunách stromů zase strašlivé můry se symbolem smrti na svých zádech, které vysílá samotná Hel k těm, které si vybrala odvézt do své mrazivé říše. A někde tam mezi všemi těmi, kdo obývají lesní království, se jako Jarlové tyčí majestátní jeleni.
A neuběhlo mnoho času, když se jim naskytl pohled na dalšího jelena, který se zdál být ještě mladý a nevyzrálý a Erik říkal potichu Grimurovi: „Vidíš ho, Grimure? Chytit tohohle bude prkotina. Hehe.“ A Björn se hned přidal: „Je to ještě kluk. Ještě neví, jak to na světě chodí. Hihihi.“
A v Grimurovi se zjevila naděje, že tentokrát snad bude úspěšný a podaří se mu získat zázračné parohy, které potřebuje do svého lektvaru. „A jak ho chytíme?“ Ptal se Grimur a nechtěl skončit jako posledně.
„To je jednoduchý, Grimure.“ Začal Björn a Erik jej doplnil: „My půjdeme z tamté strany a ty odsud. Až Björn zakřičí, tak vyběhneme a naženeme jelena přímo k tobě.“ A tak se domluvili a polehoučku našlapovali na lesní půdu, přibližujíc se k mladému kusu, když tu náhle si mladý jelen všiml nemotorného Grimura, ale místo útěku jen stál a pozoroval, jak se nejistý Grimur zastavil, hledíc jeden druhému do očí.
Tu náhle se ozval Björnův výkřik a bratři běželi za jelenem a rozhazovali rukama, aby jej nahnali ke Grimurovi a mladý paroháč se skutečně rozeběhl a proběhl kolem zkoprnělého Grimura a dvojčata křičela: „Chyť ho, Grimure! Chyť ho!“. Grimur se konečně dal do pohybu a snažil se dostihnout zvíře uhánějící rychlostí, které nemohl stačit. Zdálo se však, že štěstí stojí na straně Grimurově, neboť jelen, neznaje takových situací zmatkoval a přeskakoval přes nesčetné potůčky, které narušovaly lesní podklad a dal tím Grimurovi čas se přiblížit. Když se však Grimur dostal blíže a pokusil se natáhnout po tom hnědém tvorovi, nohy se mu zamotaly do kořenů a on upadl obličejem přímo do té lesní strouhy a jelen zmizel kdesi mezi stromy, zatímco Erik a Björn se smíchy váleli na zemi a nemohli zadržet svou škodolibou radost.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Nápad spojit severskou mytologii s až groteskní výpravou za léčivým lektvarem je velmi osvěžující a zábavný. Motiv zlomyslných společníků, kteří si z hlavního hrdiny utahují, dodává klasickému hledání magických surovin skvělou dynamiku a lidskost. Příběh má jasný cíl a pointa s nalezeným parožím je milým, i když trochu předvídatelným, pohlazením na závěr.
Atmosféra – ★★★★☆
Autorovi se daří skvěle budovat kontrast mezi majestátním hvozdem plným mytických bytostí a komickými situacemi, do kterých se Grimur dostává. Odkazy na severské bohy a ságy působí přirozeně a krásně prohlubují pocit, že se nacházíme ve starých vikingských legendách. Emoce hlavního hrdiny, od odhodlání přes strach až po úlevu, jsou snadno uvěřitelné a čtenář s ním přirozeně sympatizuje.
Provedení – ★★★☆☆
Text má velmi dobrou slovní zásobu a čtivé tempo, ale sráží ho zbytečně dlouhá, krkolomná souvětí, která často začínají spojkou a. V dialozích působí neustálé opakování citoslovcí smíchu po čase trochu rušivě, navíc je potřeba zapracovat na shodě přísudku s podmětem a interpunkci. Nenech se tím ale vůbec odradit, protože tvůj vypravěčský styl je velmi poutavý a má obrovský potenciál.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi milý a zábavný příběh, který šikovně balancuje na pomezí epické severské fantasy a odlehčené komedie. Tvá schopnost pracovat s mytologií a budovat sympatie k hlavnímu hrdinovi je obdivuhodná a dělá z textu příjemné čtení. Pokud v budoucnu zkrátíš příliš dlouhá souvětí a dáš si pozor na základní gramatiku, tvé psaní se posune na úplně novou úroveň. Jen tak dál, máš velký talent!