-Komu narostou rohy?-
Rohejš minule uspal Marmonda třpytivým prachem. Omotal ho do řetězů a zavřel do truhly. Když se Marmond probral, začal hrozně moc řvát. Rohejš se z Marmonda snažil dostat všechno, co věděl o mém znamení, jak ho uspat, a také kde je kniha, do které uvěznil stín. Ale Marmond jen řval a nic neprozradil. Rohejš ztrácel trpělivost a moje znamení v levé ruce se rozpalovalo čím dál víc.
V tom přišli další Rohejši, kteří přivedli i naštvaného obra. Sotva se tu objevili, Rohejš mě schoval za sebe a řekl obrovi:
„Chce zůstat se mnou! Proto tě prosím, vyber si za ni, co se ti tu nejvíc zalíbí!“
Hlavní Rohejš k obrovi přikývl:
„Prosím pane, zvaž všechna pro a proti, bratr to nemyslí ve zlém!“
Obr ale zařval: „Propusť Marmonda a hned!“
Tak mu Rohejš hodil klíče k truhle a k poutům, se kterými byl Marmond spoutaný. Hlavní Rohejš Marmonda propustil a ten hned ukázal na mě:
„Ona zemře!“
Obr vzal ze zdi velkou ozdobnou sekeru a chtěl Rohejšovi s nalomeným rohem, za nímž jsem se schovávala, useknout hlavu. Než to stačil udělat, skočila jsem na obra. Vykřikla jsem na něho: „Ínemaku, né! Nesmíš zabít Rohejše! Když ho zabiješ, narostou ti rohy!“
Přestože to byla jinak napínavá chvíle hrůzy, se všichni hlasitě rozesmáli tomu, co jsem právě řekla. Dokonce i sám obr se nechápavě na mě podíval, pustil z ruky sekeru, zvedl na mě obočí a zeptal se: „Cože?“
Z dlaně se mi začalo hrozivě kouřit. Obr nemeškal, hned mě hodil do fontány a poručil Marmondovi, aby tu jen tak nestál a šel mi okamžitě připravit léčivou lázeň, která mi uspí to prokleté znamení. U toho vrčel: „Cos to zase provedla?“
Rohejš s nalomeným rohem se mezitím chystal udělat něco strašného – chtěl se sám zabít! Jeho bratr tomu včas zabránil. Vysypal na něj třpytivý prach a ostatní ho odnesli pryč. Hlavní Rohejš tu zůstal a omlouval se obrovi za svého bratra.
„Sám nevím, co to do něho vjelo. Ale bylo to s ním po celý čas, co utekla s Ohynem, k nevydržení!“
Obr se na Rohejše otočil a zavrčel:
„Říkal jsem, že to nezvládne! Ale co s ním dál? Měl jsem ho zabít!“
Vynořila jsem se z kašny a nesouhlasně na obra křikla: „Proč chceš Rohejše zabít? Ty chceš mít snad rohy?“
Ínemak se na mě naštvaně podíval: „Ty na mě nemluv! Aby náhodou nenarostly rohy spíš tobě!“
Hlavní Rohejš se na mě usmál a pokýval:
„Tohle se kdysi vážně říkalo: tomu, kdo způsobí smrt Rohejše, můžou narůst rohy, pokud na něm zůstane krev mrtvého Rohejše. A je pravda i to, že pokud se nešťastný Rohejš sám usmrtí a pohlédne při tom na někoho, jeho pohled ho označí – a také mu můžou narůst rohy, když se cítí být jeho smrtí vinen! Tak co, cítila by ses provinile, kdyby se bratr zabil? Cítila bys vinu, i kdyby ho zabil sám obr?“
Přikývla jsem, začala jsem brečet, dál nic neříkala. Ínemak mě vytáhl z vody a zavrčel:
„Tak by jsme měli rohy oba, no! Zase kvůli tomu nebreč!“
Ínemak se rozloučil s Rohejšem:
„Hlídej si bratra, snad bude brzo v pohodě. Já už s ní raději mizím do věže!“
— Už zpátky v té hrozné věži —
Marmond mi uspal to znamení, ale jinak se mnou skoro vůbec nepromluvil. Obr ho seřval a obvinil:
„Za všechno, co se stalo s Rohejši, můžeš ty, Marmonde.“
Brečela jsem dlouho obrovi v náručí. Ínemak už mě měl právě dost. Vrčel na Marmonda:
„Zabavuj ji tu, aby neonemocněla! Vezmi ji s sebou třeba na sbírání bylin, nebo do města na nákup.“
Marmond to obrovi neochotně sliboval. Ínemak se pak dlouho ve věži neukázal. Z Marmonda jsem zatím nedostala, kam schoval knihu, do které uvěznil můj stín. Chtěla jsem mu utéct k Děsmanovi, abych se ho zeptala, jestli tu byl Marmond pro knihu a jestli ji vrátil. Ale Marmond mě nepřetržitě hlídal a moc příležitostí k útěku jsem neměla. Dokonce ani tehdy, když mě Marmond vzal s sebou pro bylinky. Připoutal mě k sobě, a navíc se kolem nás vznášely Marmondovy stíny. Byla jsem v pasti. Nezbývalo mi nic jiného, než se pokoušet s Marmondem nějak v pohodě vyjít. Ale bylo to s ním hrozně těžké. Jeho nálady se měnily snad rychleji než ty moje. Hádali jsme se asi kvůli všemu. Když dlouho nemluvil, tak jsem do něho šťouchala a z legrace přepadala. Dělala jsem všechno možné, jen aby se mnou zase mluvil.
Jeho vousy i vlasy šedivěly, on slábl, najednou úplně sešel a zestárl. Byla jsem z něho nešťastná a smutná. Marmond mi vyčítal:
„Pamatuj! Jestli kvůli tobě zemřu, tak ty zemřeš se mnou!“
Šedivý věčně zamračený Marmond se mi nelíbil. Dostala jsem nápad:
,,Co když se přebarvíš na černo a budeš vypadat tak stejně, jako dřív!”
Marmond na moje praštěný nápady napřed brblal, ale pak kývl.
,,Asi máš pravdu. Raději se začerním, než abych byl šedivý, jako Norman!”
Pak se na mě hrozivě zamračil a zasyčel:,,Ale neopovažuj se to někomu prozradit!”
Než se Ínemak ukázal ve věži, byl Marmond zase černý, jako havran.
— Ínemakovo pozvání —
Obr nás po dlouhé době pozval ke společnému stolu. Už nebyl naštvaný ani zamračený. Marmonda to úplně rozzářilo a vypadal šťastně, ale byl také hodně nervózní a třásly se mu ruce, když si s obrem připíjeli. Ínemak na mě pak zahučel:
„Tak co ty skoro Rohatá, jak to s tebou vypadá? Ještě toužíš po Rohejšovi, nebo už tě to přešlo?“
Nevěděla jsem, co mám obrovi odpovědět, tak jsem nic neřekla.
Marmond si ztěžka povzdechl: „Snad už jí to se mnou ve věži stačilo!“
Obr se rozesmál a pokýval na Marmonda: „Nebo obráceně – tobě to stačilo s ní!“
Pak Marmondovi vážně pověděl:
„Propustím z vězení Normana. Moran se za něho už několikrát přimlouval. Ale budu raději, když na Normana dohlédneš ty. Kromě jeho věčného šílení ve vězení, má na svědomí znovu demolici léčírny. Ani bych ho nepropouštěl, ale ta jeho stará pirátka a věčná obdivovatelka Olda, je právě po smrti. Její banda tu byla, aby mi oznámila, že její poslední přání bylo, aby byl Norman na jejím pohřbu. Takže mám pro tebe nový úkol: zvládnout Normana udržet v klidu!“
Marmond přikývl: „Jak si přeješ, můj pane.“
Pak se podíval na mě: „Ale ji s sebou na ten pohřeb brát snad nemusím?“
Obr se na mě zamračil: „Ne, nemusíš. Zůstane tu se mnou!“
Marmond si očividně oddechl. Když přišel král Moran, moc ráda jsem ho po dlouhé době viděla, ale obr na něj vrčel, aby už s Marmondem vyzvedli Normana z vězení a odešli.
Když byli pryč, obr na mě zahučel: „Co jsi to s tím Marmondem provedla, že tolik sešel?“
Pohla jsem ramenem a odpověděla: „Já nic, to on sám.“
Ínemak zafuněl: „No dobře, snad si budeš vážit mé společnosti a nebudeš toužit po útěku, co?“
Usmála jsem se na obra a kývla: „Jo, pořád toužím po útěku!“
Ínemak se zamračil: „Cože?“
Moc pevně mě k sobě přitiskl a zavrčel: „Abys věděla, tvůj Rohejš je mrtvý!“
To mě moc šokovalo. Rozbrečela jsem se a zeptala: „Jak to, co se stalo?“
Ínemak neodpověděl. Nechal mě se vybrečet. Ale můj pláč byl nekonečný…
-POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ-
Hlasité předčítání