NORMAN JEŠTĚ NEKONČÍ 2 – nebo snad… právě začíná?
Obr Ínemak se na mě zlobil – neodpustil mi, že jsem nechtěla zabít Normana. Ale to nebylo to nejhorší. Norman se uzdravil. A rozhodl se žít… pro pomstu.
Obr ho propustil z léčírny,ale Norman se odmítl vrátit do svého hradu. Řekl obrovi:
„Už jsem ustanovil své zástupce. Se všemi jsem se rozloučil. Všichni počítají s tím, že zemřu. Nikdo nečeká, že se vrátím živý. A já… já se už nechci vracet. Je tam příliš vzpomínek na minulost,na všechny ty,kteří už zemřeli a já je všechny přežil! Když už jsem ani nechtěl! Ty to víš můj pane! Proto tě prosím, nech mě tu u sebe! Budu ti dál věrně sloužit a plnit tvé příkazy! Jsem přeci tvůj nejsilnější bojovník!”
Poklekl před obra, sklonil hlavu až obrovi k nohám. Zůstal tak, dokud obr nepromluvil a neřekl mu, aby se usadil vedle něho u stolu!
Seděla jsem u obra na klíně, když se Norman posadil vedle obra. Hodil po mně zlý pohled – přes zraněné oko měl černou pásku. Vypadal jako starý, rozbitý pirát.
Obr na něho po chvíli zavrčel:
,,Dobře, tvoje místo bude u dveří… a Ohyna nechám jen u krbu. Do vězení na stráž tě nepošlu, vadil by ses se Zoltygem a o vaše hádky nestojím!”
Norman mu pokorně poděkoval, ale pak zabručel:
„Možná ti povím něco, co by tě mohlo zajímat, můj pane.”
Obr pozvedl pohár, přiťukl si s ním a kývl:
„Tak povídej.”
Norman si odkašlal a jeho hlas byl hrubý, hluboký a přísný.
„Víš, co dělá tvůj Ohyn při úplňkových oslavách, když ty usneš na svém trůnu?”
Obr jen mávl rukou:
„Nechávám ho, ať se baví po svém. Může si dělat, co chce. Jen k Silverovi nesmí. Tam má zákaz.”
Norman se ušklíbl:
„Takže za ní smí?”
Ukázal na mě. Jeho bledé oko mě probodlo skrz naskrz. Instinktivně jsem si sáhla na srdce – udělalo se mi zle.
Obr zaburácel:
„Ne! Ti dva k sobě nesmí! Pokud jim to výslovně nedovolím… a nevzpomínám si, že bych jim něco dovolil. Tak mluv! Co se stalo?”
Normanův úšklebek byl jedovatý:
„Ohnivák za ní přišel do léčírny. A pak spolu zmizeli.”
Rychle jsem řekla:
„Ohyn mě jen odnesl domů. Už jsem dál nesnesla být v léčírně.”
Obr kývl, otočil mě k sobě a podíval se mi zblízka do očí,zavrčel:
„Odnesu tě do věže. Vypadáš tak bledě.”
Zvedl mě beze slov a zmizel se mnou do věže. Tam mě naštvaně hodil na postel,zavrčel:
„Řekni pravdu. Co se stalo s Ohynem?”
Zavrtěla jsem hlavou.
„Nic. Vážně nic. Vždyť víš, jak mě rozhodilo to všechno s Normanem. Ještě teď je mi z toho zle.”
Fňukla jsem a zabořila obličej do polštáře. Obr mě přikryl přehozem a přikázal:
,,Zůstaneš tu v klidu odpočívat, pak za tebou přijdu. A hlavně – žádné mizení, slibuj!”
Přikývla jsem a slíbila, že tu zůstanu odpočívat. Ínemak zmizel a nechal mě samotnou ve věži.
Usnula jsem. A zase – noční můra. Norman,jak mlátí Ohyna. A ono se to opravdu stalo. Zatímco jsem spala ve věži, dole ve hradě se odehrálo drama! Přišel mi o tom povědět sám Ohyn!
Hlasité předčítání
