Budapeštská ulice.
Tak jsme při tom našem toulání jednou v létě dorazili do maďarské metropole – do Budapešti. Byli jsme tam poprvé, nikdo z nás to tam neznal, doprava nám tam připadala hrozně chaotická, asi třikrát se nám povedlo objet kruhový objezd, než jsme najeli na správný odbočovací pruh a konečně jsem mohli pokračovat dál a hledat místo k zaparkování.
Povedlo se nám to v takové slepé uličce, u malého náměstí s kašnou a vysokou, štíhlou věží kostela, což nám posloužilo i jako orientační bod, chtěli jsme se trošku projít po městě. Pro jistotu jsem si ještě opsala jméno ulice na kus papírku a vyrazili jsme.
Byli jsme čtyři, tak snad nebudem bloudit a vrátíme se. Nebudu tady popisovat městské zajímavosti, nejsem turistický průvodce, ale prošli jsme velikou tržnicí, dali si langoše, koupila jsem si tam krásné šťavnaté papriky, ale při kousnutí do jedné jsem půl hodiny chladila jazyk, hrozně pálily. Asi to byla jen nějaká přílohová do toho jejich guláše, salát se z ní rozhodně udělat nedal.
Doma jsem ji nakrájela a usušila, ale stejně jsem musela opatrně přidávat.Asi po čtyřech hodinách jsme se chtěli vrátit a pokračovat v cestě, ale nastal problém s hledáním auta.
Chvíli jsme se dohadovali, pak nabrali směr, o kterém jsme se domnívali, že je správný, ale jisti jsme si nebyli. Tak jsem vytáhla ten svůj papírek s napsanou ulicí a začala jsem se dohadovat s lidmi a žádat o radu. Předložila jsem papírek, každý se podíval, pobaveně se pousmál a šel dál. Ta jejich reakce mi připadala taková nějak divná, dívali se na mně jak na trošku debilní turtistku, to se opakovalo asi u čtyř případů a nic. Jenže zasáhlo to moje příslovečné štěstí a potkali jsme jeden slovenský pár a bylo vyhráno! Jenže – když jsem jim ukázala ten svůj záznam, tak se začali oba strašně chechtat a když se konečně uklidnili, tak mi to přeložili a já jsem se konečně dozvěděla, co jsem si to vlastně zapsala- bylo to upozornění : POZOR-PADÁ OMÍTKA. Teď už jsem pochopila reakce těch lidí a smáli jsme se tomu společně ještě na Dušičky.
K autu nás dovedli ti dva, zamávali, popřáli šťastnou cestu a my jsme pokračovali v cestování.
Už jsem několikrát psala, že jsem měla štěstí na šťastné náhody
Nápad – ★★★★☆
Zvolit jako hlavní motiv cestopisu vtipnou historku z bloudění je skvělý a velmi čtenářsky vděčný nápad. Pointa se záměnou názvu ulice za varovnou ceduli je úsměvná, originální a působí velmi autenticky. Text díky tomu nevyznívá jako suchý výčet památek, ale jako živá a lidská vzpomínka, která spolehlivě pobaví.
Atmosféra – ★★★☆☆
Atmosféra zmateného turisty v cizím velkoměstě z textu dýchá velmi dobře, zejména díky vsuvce o pálivé paprice, která dodává lokální barvu. Cestopis by ale snesl o něco více smyslových detailů z tržnice nebo samotných ulic, aby se čtenář do Budapešti mohl ještě lépe přenést. Emoce bezmoci a následné úlevy jsou však zachyceny velmi přirozeně a uvěřitelně.
Provedení – ★★★☆☆
Text je napsán velmi čtivě a má příjemné, svižné tempo, které směřuje k jasné pointě. Stylistika je spíše hovorová, což k tomuto typu odlehčeného vyprávění sedí, ale dejte si pozor na občasná krkolomná souvětí a opakování slov. Objevují se také drobné překlepy a chybějící mezery za interpunkcí, ale to lze snadno vyřešit pečlivější korekturou, obsahově text funguje výborně.
Celkové hodnocení:
Jde o velmi milou a úsměvnou cestopisnou črtu, která sází na upřímnost a schopnost udělat si legraci sám ze sebe. Autorce se podařilo na malé ploše vystavět funkční anekdotu s výbornou pointou, která čtenáře zaručeně rozesměje. Pokud v budoucnu přidáte trochu více popisů samotného místa a uhladíte větnou stavbu, budou vaše texty ještě poutavější. Jen tak dál, máte skvělý cit pro pointu a vyprávění!