V mém kraji lužních mokřin a z niv vzrostlých hor,
kde z rána kosák s pěnkavou si ladí chór,
let dravce v mocných kruzích k nebi zřím,
však roje běsů ve stínu tu nespatřím.
Má samota je živa z melancholie
s ní vnímám krásu, již mdlá žádost nekryje
rzí marné touhy bez plamene života,
v němž plané lásky bol se sotva mihotá.
Už nikdy nepřivinu ženu na svůj bok,
jež sdílela by se mnou radost každý krok,
tu štíhlou laň, co vítá každý lesa květ
a mlčky žehná silám tvořícím náš svět.
Přec spílat ranám osudu tu nehodlám,
vždyť vnímat krásy přírody snad mohu sám,
v zem zadupat ten lásky přízrak dotěrný
a babím příslibům vždy zůstat nevěrný.
Antonio Vivaldi – Koncert F-dur pro flétnu a smyčce:
Hlasité předčítání