S věnováním Těm, kteří jsou nuceni s obdobným údělem žít;
Darováno Všem, již svým citem jsouce škrceni dovedou snít;
Pro Ty, kteří jsou ochotni bez bázně a hany šlechetně jít
—
Na počátek dlužno říci pár překrátkých vět,
dral jsem se já osudem svým, zkoumav onen svět,
svět, jenž rukou mojí sepsal tyto chmurné řádky;
čtete-li je, víte již, že nevrátím se zpátky.
A Vy, přítomní, vyslechněte závěť rozervance,
jenž sám větnosti sloužiti chtěl, neměl však on šance,
neb’ v onom světě není místo pro lásku a čest,
již započíná vyprávění, vyslechněte zvěst.
Veselým člověkem byl jsem, neznal já jsem smutku,
s přáteli, s lidmi bavil se,
z’ slunečného dne těšil se,
nelžu já Vám, taký jsem byl doopravdy, vskutku!
Ó, Julie z Kapuletů, ctnostná, cudná, překrásná jsi,
při Tvé chůzi s Tebou plynou kaštanové dlouhé vlasy.
V Albionu běloskvoucím započal můj boj,
Tvá pevnost však rozmetala celistvý můj voj.
Nevzdal jsem však tažení své a zkoušel to zas a zas,
zničilas mě svojí lží, tou probodlas mě nadoraz.
Vskutku nevím, proč jsem musel být pošpiněn tímto zlem,
je to snad jen proto, že jsem tuze špatným člověkem?
Mlha, sivo, k tomu krápe, neradostně doma sedím,
víla zelená činí, že pořád v její obraz hledím,
obraz plně vsugerován, není jí tu přede mnou, však
z’ Schnapsu toho zelenéhoúplně již šálí mě zrak.
Všichni lidé víru tance podvolili svoje těla,
smuten hledím, jak se baví,
kdo mě jenom trudu zbaví?
Náhle zřím Ji, zjišťuji tak, víra v štěstí nezemřela.
Aurora Sandová dáma zájmu mého nyní sluje,
ohníčky jsou v očích temných, plány své zde jistě kuje,
usměje se, pokyne mi, omámený vášní spěchám
dámu ihned k tanci vyzvat, čekat ji vskutku nenechám.
Kroky dlouhé po parketu do přesného rytmu plují,
tempo waltzu v kráse širé pohybem svým opisují.
,,Tanec Vám jde, musím uznat, však na klavír též hrajete?”
,,Hraji často, ma chère, mnoho, zarecituji Vám, chcete?”
Zastaví se, usměje, řka: ,,Snad až příště, jít už musím,”
z paže mé pak vymyká se, zaskočením já se dusím.
Havraní čerň jejích vlasů mizí v davu, musí jít,
v rozčarování si sedám, nezbývá, než opět snít.
Kde jsem chodil, pohledem jsem všude kolem jen ji hledal;
velmi naivně obyčejným její zrak mě jistě shledal.
Říkal jsem jí: ,,Prosím, ma belle, zavdejte oné možnosti!”
Věk však city dávno předčí, upadám do bezbožnosti.
Víla zelená mě volá zpět do jejích krutých spárů,
naučí mě zapomnění a řešení všech mých svárů.
Zavrhám ji, s lahví třískám, k oknu zdrcen běžím v žalu,
další přelud? (možná, že ne) s doprovodem jde v úvalu.
Manon Lescaut, přenádherná, milá, plavovlasá kráska,
krokem jak laň stále chodí, oči své má světle modré.
Nemohu já pomoci si, mým tělem zas proudí lás—
NIKDY VÍCE její tváře neučarují mi, bodré!
Vidím prázdno, cítím prázdno, nevnímám jej již nadále,
suché city, co mi zbyly, ty rozdávám jen pomále.
Svíce slábne, hvězda spadla, mé naděje vyhasly též,
cítím se jak v bouři moře nestabilní, ničená věž.
Už mi zbyl jenom ten klavír, přítel ze všech nejvěrnější,
krásné tóny vyluzuje, to je na něm nejkrásnější.
Rozumí mi při mém stavu, něco jako zpovědník,
kdykoliv si za něj sedám, cítím se jak kajícník.
Z klavíru zní trudné tóny, prsty mdlé piano hladí,
zality jsou oči krví, hudba už mě nenavnadí
k radosti ni zdravé víře v šťastný konec duše mojí,
umění ctít, něhu dát, si tělo nikdy neosvojí.
Zponenáhla zjevuje se vize jisté budoucnosti,
pološílený muž starý sedí v domě ve skromnosti.
Jeho prázdné oči hledí na cestu vedoucí k louce,
na obzoru v dáli vidí milence za ruku jdouce.
V’ vzteku fláknu do piana, stále znovu do něj mlátím,
v dlaních cévy praskají mi, stroj pak prudce na zem sklátím;
náhle již bez zuřivosti sedám za stůl, beru pero,
musím rozdat všem ostatním, co mi dříve náleželo.
Panství s penězi bratrovi, že posílám políbení,
korespondenci přátelům, vyřiďte jim pozdravení.
Písemnosti a mé noty těm dobrým, ti docení jich,
tělo zemi, duši Ďáblu, můj chrakter úplně zjih’.
Podpis, pečeť, do obálky, adresováno notáři,
nadepsat úhledně, krásně, jako pozvání k oltáři.
Známkou utvrdit nemohu, vleklé nemoci té kvůli,
dopis, ihned do ohně s ním, podrobí se mojí vůli.
V zrcadle na sebe vzhlížím, nesnáším se čím dál více,
prázdný smích mou agonií plá jak rozpálená svíce.
Celá moje tvář se křiví pohledem na sebe samou,
když řvu na celé okolí svou drzou, ba sprostou tlamou.
V bolestech hlavy řvu na všechny strany,
na zem se v polodlobách propadám,
lékařské skříňky se hned chytám hrany,
do cévy si morfium podávám.
Bolest neustává, svíjím se v křečích,
má kůže pálí jako věčný plamen,
můj rozum a soudnost už řekli své amen,
bolest nevydržím, sahám po mečích.
Ostrá čepel míří v tepny, přesně, střídmě pouští žilou,
trofická tkáň vytéká ven, znovu ostřím vnikám silou,
z očí krví podlitýma hořké slzy kanou,
v nářku již utichajícím mrštím tělem stranou.
Elegický úsměv na rtech, k nebi směrem tiše zírám,
žalostně nůž v rukou třímu,
všechny cesty nejdou k Římu,
neb’ má právě zakončí zde, buďte sbohem, Vy, umírám.
—
Netřeba zoufat, splín jen radost leptá,
člověk nikdy nezavděčí se všem,
však možná se někdo jednou zeptá,
byl vlastně on tak špatným člověkem?
Podzim 2015
Hlasité předčítání