S pokorou žádám odpuštění,
od někoho kdo byl tu, je a přitom už tu dávno není.
Ať myšlenkou, mlčením či slovy svými,
ranila jsem city- duši tvou.
Nebo snad skutky vědomými,
nevědomě svedla jsem tě
ze správné cesty na špatnou.
Stojím tu a do sebe teď hledím
a z hloubi duše se ti omlouvám.
Té zkušenosti nesmírně si cením,
s láskou v srdci k tobě zůstávám.
Ta omluva ať napříč časem letí,
do všech koutů všehomíru které jako bytost znám.
Kéž donese ti lásku, naději a víru
a každou tvou bolest udolá.
Tímto tě z vazeb karmických, co ke mě máš, propouštím.
Odpusť mi prosím.
Já tobě odpouštím.
