S pokorou žádám odpuštění, od někoho kdo byl tu, je a přitom už tu dávno není.
Ať myšlenkou, mlčením či slovy svými, ranila jsem city- duši tvou. Nebo snad skutky vědomými, nevědomě svedla jsem tě ze správné cesty na špatnou.
Stojím tu a do sebe teď hledím a z hloubi duše se ti omlouvám. Té zkušenosti nesmírně si cením, s láskou v srdci k tobě zůstávám.
Ta omluva ať napříč časem letí, do všech koutů všehomíru které jako bytost znám. Kéž donese ti lásku, naději a víru a každou tvou bolest udolá.
Tímto tě z vazeb karmických, co ke mě máš, propouštím. Odpusť mi prosím. Já tobě odpouštím.
+2
