Jsem

Slunce co z rána rozhlíží se po krajině,
voda co strouhou poklidně si plyne.
Ten pohled z hory do údolí,
jsem snad souš co příboje se bojí?
Hvězda co noční oblohou si k zemi padá,
snad malomocný co v blízkosti druhých strádá.
Ta touha co uchopit se nedá i láska co k srdci cestu hledá.
Jen pocestný co neví kudy jít,
jsem žena a stále nechci přestat snít.