Andrea ho následovala ven. Když se dveře za nimi zavřely, zeptala se:
„Co to mělo být?“
Adam se zastavil. „Když ti řeknu ‚vůně borovic‘. .. vybavíš si něco?“
Zavrtěla hlavou. „Ne. Nic zvláštního.“
„A co. .. učit angličtinu? Napadlo tě to někdy?“
„Ne. Nikdy,“ odpověděla bez váhání.
Adam se na ni podíval. „A děti? Chtěla bys někdy děti?“
Andrea ztuhla. Její výraz se změnil. „Adame. .. já přece nemůžu mít děti. Víš to. Tak s tím nezačínej.“
Rozplakala se. Ticho mezi nimi zhoustlo. Čekali na taxi. Každá minuta byla věčnost. Adam cítil svírání žaludku. Chtěl něco říct, ale nevěděl co.
Nakonec se nadechl. „Promiň. Zapomněl jsem. Nechtěl jsem ti ublížit.“
Andrea ho objala. Pevně. Bez výčitek. „Vím to. Je to v pořádku.“
V tu chvíli přijelo taxi. Adam otevřel dveře, Andrea nastoupila. Sedli si vedle sebe. Řidič se neptal na cíl.
„Jak víte, kam jet?“ zeptal se udiveně Adam.
„Nevezu vás přece poprvé,“ odpověděl řidič.
Adam se tázavě otočil na Andreu a ta souhlasně přikývla.
„Řidič Anton nás veze už poněkolikáté, neboj se,“ řekla a láskyplně se na Adama podívala.
„Je mi s tebou krásně, víš. A jsem ráda, že ti doktorka pomohla. Zdáš se uvolněnější a klidnější,“ dodala a jemně se k Adamovi přitiskla.
Adam byl překvapen, jak mu její blízkost byla příjemná. Po tom všem, co zažil. Co zjistil. Pevně ji chytil do náruče.
„Moc děkuji, že jsi mi to sezení domluvila. Bylo to velmi poučné.“
„Co jste probírali s doktorkou? Jak to šlo?“
Adam se podíval z okna. Město ubíhalo kolem. Světla, stíny, odrazy.
„Mluvili jsme o paměti. O tom, co je moje.“
Andrea mlčela. Její ruka se dotkla jeho. Tentokrát ne jako součást hry. Ale jako gesto. Skutečné.
Adam ji stiskl. Jemně. Ale pevně. Cítil, jak se mu mysl vznáší. Myšlenky byly lehčí a lehčí… každá byla proměněna v pírko unášené větrem. Vědomí přecházelo do jemného šera, kde čas neměl tvar a prostor byl jen pocit. Slova ztratila význam. Zůstal jen rytmus dechu — pomalý, pravidelný. Tíha těla zmizela. Zůstala průsvitná přítomnost, která ho nořila do hlubin klidu. Všechno bylo možné. Všechno bylo tiché.
A pak…
Stál v uniformě uprostřed kasáren. Všude vládl zmatek, spěch, nervozita. Vojáci pobíhali, tváře vážné, sevřené, bez úsměvu. Vzduch byl těžký — prachem, potem, neviditelnou pachutí strachu, která visela nad místem jako mlha před bouří. Rozkazy byly jasné. Každý věděl, co má dělat. Přesto v očích všech hořela beznaděj. Tichá, dusivá beznaděj z války, kterou svět pomalu prohrával. Bitva za bitvou padali kolegové, přátelé, spolubojovníci. Smrt nevybírala. Brala všechny — mladé, staré, statečné, zlomené. Bojovali ze všech sil. Nestačilo to. Nepřítel byl nelítostný, neúprosný, v obrovské přesile. Jeho tvář však zůstává neznámá, bezejmenná, stín bez podoby. Adam pohlédl z okna. Venku zuřila přestřelka. Kulky svištěly vzduchem, výbuchy otřásly zemí. Nedokázal si vzpomenout, kdo proti nim vlastně stál. Jaký měl nepřítel cíl. Jak to všechno začalo. Na stole ležely dokumenty. Rozkazy, hlášení, útržky informací. Pečlivě seřazené, přesto působily chaoticky. Jako by samy nevěděly, co říkají. Adam přistoupil blíž. Chtěl nahlédnout. Možná najít odpověď. Možná jen potvrzení toho, co už tušil. Natáhl ruku, když v tom…
Hlasité předčítání