„Skutečnost je to, co vnímáte, Adame.“
Adam se nadechl. Vzduch byl čistý, bez zápachu, bez tíhy. Příliš dokonalý.
Věděl, že je zpět. Věděl, že ho chtěli restartovat. Ale tentokrát si pamatuje. Všechno z předchozí verze — ne jen střípky. Také si pamatuje tu vzpomínku s Andreou u rybníka a ví, že určitě byla skutečná.
„Co se stalo?“ zeptal se s hlubokým výdechem.
Doktorka neuhla pohledem. Seděla klidně, ruce položené na stehnech, prsty nehybné.
„Co si pamatujete jako poslední?“ zeptala se.
„Dala jsem Vám sedativa a potom jste podstoupil hypnózu. Pamatujete si to?“
Adam se díval doktorce do očí. Lesk v nich byl jiný než dřív. Lidský. Plný zájmu. Plný empatie. Nebyl to pohled pozorovatele. Byl to pohled člověka, který čeká na odpověď.
*Podivná verze, * pomyslel si. *Zdá se mnohem skutečnější než předtím. Otázka je, zda jejich cílem bylo, abych si pamatoval, nebo ne. *
*Zkusím hrát jejich hru. Já tomu přijdu na kloub, * řekl si odhodlaně.
„Pamatuji si dotazník,“ odpověděl. „Podivné otázky. A potom jsme si povídali. Myslím, že jsem usnul.“
Doktorka přikývla. Pomalu. Bez komentáře.
Adam cítil, jak se mu v hlavě skládají obrazy. Tentokrát nehodlal utíkat. Tentokrát chtěl zjistit víc. Tentokrát bude hrát jejich hru. Připraví si plán a přijde tomu na kloub.
Doktorka Vireová čekala. Trpělivě.
„Až budete připravený, ráda bych si s vámi ještě chvíli popovídala,“ řekla se silnou empatií v hlase.
„Myslím, že můžeme. Cítím se mnohem lépe. Unaveně, ale už ne tak zmateně,“ odpověděl Adam. Ale ví jedno — už není zmatený. Začíná chápat, že se něco děje. A je odhodlaný zjistit, co.
„Dobře. Začněme, Adame.“
- **Cítíte se v nebezpečí? **
„Ano.“
- **Přijde vám svět skutečný? **
„Ano.“
- **Když zavřete oči, co vás napadne jako první? **
„Andrea. Ve zlatnictví jsem viděl prstýnek a zvažuji posunout náš vztah dál.“
Doktorka se usměje. „To je krásné, Adame. To vám přeji.“
- **Máte pocit, že vám něco vzali? **
„Nerozumím otázce. Kdo by mi co měl vzít?“
- **Podívejte se do zrcadla. Co vidíte? **
„Vidím sebe. Dokonce mi zmizely kruhy pod očima.“
Usmál se. Nehodlá sdělovat, že opět vnímá vibrace na povrchu zrcadla. Cítí, jak ho membrána vábí dovnitř — nechat se vtáhnout do druhého světa. Ale jedno ví jistě: určitě se tam znovu vydá. Na průzkum. Zjistit, co se vlastně děje.
- **Máte pocit, že vaše vzpomínky nejsou vaše? **
„Ano. Čí by měly být?“
Hlasité předčítání