Adamův výraz se mění v zachmuření. Všechno je dokonalé — až příliš. Každý zvuk, každý pohyb, každé slovo. Vše už bylo vyslovené a nyní hraje znovu. Celé mu to připomíná film, který viděl už stokrát. Je to vzpomínka, ne přítomný život.
„Tohle už se stalo,“ zamumlá. „Tohle není teď…“
Andrea se k němu otočí. Její úsměv se neztrácí, ale oči tmavnou.
„Co jsi říkal?“ ptá se jemně.
„Tohle… tohle není skutečné. Já… já už to zažil. Seděl jsem v křesle. V místnosti. Testovali mě. Ty jsi tam byla. Ale jiná. Chladná. Vědkyně.“
Andrea se k němu nakloní, její ruka mu přejede po tváři.
„Ne, Adame. Tohle je skutečné. Tohle je naše. Dům, rybník, dítě. Já. To je pravda. Všechno ostatní… to byl sen. Zmatek. Strach.“
„Ale já si to pamatuju,“ šeptá. „Pamatuju si, jak jsem zapomněl.“
„A teď si vzpomínáš na to, co je důležité,“ řekne Andrea klidně. „Na nás. Na to, kdo jsi. Ne subjekt. Ne voják. Muž. Manžel. Táta.“
Adam se dívá na její tvář. Je tak známá. Tak blízká. Ale v hloubi sebe cítí, že něco nesedí. Cítí tíhu, jako by dvě vrstvy světa ležely přes sebe. A on se nachází mezi nimi.
Andrea ho obejme. Její dotek je pevný, teplý, skutečný. Adam chce věřit, že tohle je pravda. Že tohle je jediná realita, která má smysl.
„Bude krásné, až opustíš armádu,“ říká tiše. „A najdeš zase to, co ti vzali.“
Adam ztuhne. Ta věta. Přesně ta. Stejná intonace, stejná slova. Už ji slyšel. Ale ne tady. Ne takhle.
Zapomene dýchat. V hlavě mu opět začíná chaos myšlenek.
*Nejsi doma. Nevěř jim. Paměťový protokol znovu spuštěn. *
Andrea ho pozoruje, zatímco Adam tuhne. Její úsměv zůstává, ale oči chybí. Jen dvě prázdné dutiny, černé jako vesmír bez hvězd.
„Tohle není Andrea,“ zašeptá. „Tohle je stroj.“
Postava před ním stojí bez pohybu. Vítr hýbe jejími šaty, které se vlní jako vlajka na bitevním poli. A pak zazní hlas. Ne její. Ne lidský.
„Subjekt 001 vykazuje známky poruchy. Sekvence ztrácí stabilitu. Iniciace nouzového přechodu.“
Praskliny roztrhávají obraz. Rybník mizí v šumu, voda ztrácí tvar i hloubku. Dům bledne, linie se rozplývají, barvy odtékají do prázdna. Borovice praská na kousky, každý z nich nese číselný kód. Andrea stojí uprostřed, tělo ztrácí obrysy, tvář bledne, mizí. Zůstává jen úsměv — nehybný, cizí.
Adam klečí. Tiskne dlaně k hlavě. Všechno kolem praská, rozpadá se na části, které nepatří k sobě. Vzduch ztrácí vůni, světlo barvu, čas směr. Všechno mizí, ale uvnitř něco vzniká. Ne obraz. Ne program. Vědomí.
Hlasité předčítání