Příliv soumraku nás spojil v poutech mlčení,
úbytek světla zastínil tvář bezbarvého dne,
tvůj pohled vybledl jak měsíc v mlžném sklíčení
a ret tvůj tichem znehybněl v tísni nejistoty,
z níž do srdce tak bez přípravy
. stín samoty vždy dopadne.
Ticho večerní se slilo v planém zárodku
palčivých plodů vzpomínek –
. to nechvalný byl sen,
jenž ránem zažehl tvé prohry z trosek úsudku.
Já ztratil málem rozvahu v ostnech neúčasti
a o víru lidským tržištěm
. byl stejnou měrou oloupen.
Pod klenbou mlčení nás osud v kruhu nicoty
rozdělil prahem lítosti, až úzkostlivý vzdech
se šerem rozlehl jak záchvěv noční kantáty –
to zazněl již můj nesmělý nápěv díkůvzdání
za přítomnost tvé něžné dlaně,
. jež klid můj vězní na prstech.
Hlasité předčítání
