Arnova cvičná palice měla na konci topora jen svázanou a slisovanou slámu, přesto nebyla tak lehká a měkká, jak se na první pohled zdálo, ostatně to ani učitelovy údery. “Cvičí se někdo z vás k tomu být v oddílu zvědem?” V odpověď na dotaz starého veterána a učitele zvedl ruku jeden menší a hubenější mladík s tmavě hnědými vlasy a vousy. “Výborně. ” řekl Arn “A nechceš nám něco říct?”
“Ne, mistře. Já… nevím.” divil se upocený cvičenec.
“V tom případě pojď ke mě.” nařídil Arn a hned jak ubohý žák přiběhl, dostal Arnovou palicí ránu, která ho tvrdě posadila na zem. “Tohle bylo právě za to, že nevíš. Máš-li být naším zvědem, měl bys vědět, že jsme právě neoprávněně sledováni!” Směrem ke sloupu, ke kterému se z druhé strany s nepříjemným mrazením v zádech tiskl překvapený Sart, dodal: “A ten kdo se k nám plíží, je většinou náš nepřítel!” Do slova nepřítel, dal starý válečník poctivou dávku zášti a nevlídnosti. Sart jen doufal, že ho Arn pořádně neviděl a že dostane možnost se zase odplížit pryč. Netušil, co by mu udělal, kdyby ho chytil, jen věděl, že příjemné by to nebylo. Jeho druhá část toužila zpoza sloupu vystoupit a doufat, že by snad projev cti a odvahy, přiznat se a přijmout následky, mohl udělat ten správný dojem. V duchu se viděl, jak Arnovi sdělí své přání stát se bojovníkem a ten mu dá šanci se zapojit do výcviku spolu s ostatními. Bláhová myšlenka. Kdo by ten výcvik platil? A kdo by při něm sirotka živil, platil mu výzbroj a roztrhané šaty? Starý přísný voják s ním nejspíš udělá krátký bolestivý proces. Ovšem pokud tu mizivou šanci nezkusí využít, stejně bude postaráno, aby už výcvik nikdo nerušil. A to by znamenalo, zůstat v kuchyni u dolů a třeba nadosmrti tam drhnout hrnce nebo dělat něco podobně nezajímavého.
“Velice se omlouvám, Mistře výcviku, nechtěl jsem nikoho rušit.” vstoupil Sart do světla lampy na sloupu a nervózně se omlouval z hloubi svých roztřesených kolen. Řeznickou sekeru, tajně vypůjčenou z Hydaliny kuchyně, se trochu marně pokusil skrýt za zády, čímž na ni upoutal ještě větší pozornost.
“Do síně plné budoucích Tornských stráží, na kterých budou záviset životy a bezpečí celého města, se, nutno říct dost neohrabaně, vplíží ozbrojený cizinec a nikdo si ho nevšimne? Vážně?!” Vzteklá slova se rozléhala a odrážela od kamenných stěn, aby uši přítomných mohla trhat hned v několika hrozivých ozvěnách.
“Nevím, koho vsadit do žaláře dřív!” Tváře většiny přítomných zrudly a hlavy se sklonily dolů. I Sartova tvář by se moc ráda odvrátila od pohledu rozezleného válečníka, ale nějak snad ani nemohla. Zírali si nekonečnou chvíli do očí. Mistr Arn Zjizvený, syn Ronův, Kapitán městské stráže, hrdina mnoha bitev, ochránce Tornu v pevných vysokých botách, nýtovaných kožených kalhotách, s rudou prošívanicí přepásanou širokým opaskem z nejlepší kůže a se zlatem zdobenou sponou a proti němu stál roztřesený Sart v umaštěných hadrech.
“Kdo jsi a co tu chceš?”
Hlasité předčítání
