Poleva pohádek a sněhová víla,
přišly ke mně s prvním nádechem dne,
jejich pohoda mi náladu barvila,
přála jsem si ať to ráno neuvadne.
Odpoledne mě navštívil laskavý hlas,
a kolébal mě ne vlnách svých písní,
ty koledy objímaly můj křehký pas,
přála jsem si už nikdy nebýt v tísni.
Večer na dveře zaklepal zámožný pán,
stříbrnou hřívou mi osvítil chodbu,
tu zář mi daroval kouzelný měsíc sám,
přála jsem si rozzářit duše chudobu.
Mé zorničky se rozšířily radostí, když loni, během předvánočního úklidu pod prachovým obláčkem, mé mrštné prsty nalezly sbírku básní a povídek. Nebyl to ledajaký nález, ale byl to skokanský můstek do mých vlastních vzpomínek.
V zápalu melancholie jsem zkoušela opět něco nového vytvořit. A brzy jsem došla ke zjištění, že mě psaní stále bavilo.
Jenom jsem občas neměla volné ruce (se třemi dětmi to prostě vždycky nejde), takže část textů jsem začala vymýšlet tak, že jsem si je rovnou recitovala nebo zpívala (jedná se o můj rekreační zpěv) a nahrávala do telefonu.
V září jsem si založila účet na YouTube, kam umisťuji své vlastní texty v doprovodu ai (povětšinou v doprovodu AI). A od začátku školního roku mám také předsevzetí, že každý den napíšu alespoň jeden sonet...
Hlasité předčítání
