…Odcházeli jsme s Marmondem s oslavy u Rohejše. Obr nás poslal do věže.
Marmond mě vedl pevně za paži, jeho stisk byl tíživý. Pořád cosi šeptal, vyčítal, upozornil mě:
„Nemám náladu na tvoje hrubosti,” řekl ukřivděně.
Vysmekla jsem se mu, musela se zasmát, odsekla jsem:
,,Taky nemám náladu na tvoje hrubosti!”
Marmond mě vzal pod paži, povzdechl:
,,Omlouvám se, je mi líto, že jsem ti ublížil! Chci to napravit, půjdeme se projít, seženu ve městě ještě nějaké bylinky. Připravím ti léčivou lázeň, budeš zase v pořádku…”
Už jsem s Marmondem víc nepromluvila. Šli jsme spolu mlčky večerním městem. Nesla jsem pořád to jablko od Ohyna. Bylo mi smutno. Ale vlastně by mi smutno být nemělo. Splnil se mi přeci sen! Bylo to proto, že mám na sobě tyhle červené kouzelné šaty?
Kdo ví? Díky paní Karmíně. Nebo kdo jiný by mi tyhle červený, kouzelný, třpytivý šaty poslal? Ínemak mi to neprozradil.
Marmond se snažil sehnat všechny přísady. Šli jsme i do léčírny. Marmond tam u temného mága v jeho laboratoři smíchával všechno na léčivou lázeň a u toho cosi potichu šeptal. Usadil mě zatím na sedačku. Byla jsem unavená a zdřímla. Mezi tím Marmond připravil léčivou lázeň. Probral mě a zahučel:
,, Svlékni si šaty a pojď do lázně, je připravená.”
Ale já jen rozespale seděla a nebyla schopná se sama vysvléct s šatů. Marmond ze mě šílel. Naštvaně mi pomáhal s šatů, přitom je potrhal. Nechtěl, abych brečela, že mi potrhal šaty, tak slíbil že je opraví a zašije, nebo mi pořídí nový!
Marmondova blízkost mi začala vadit. Pořád jsem měla před očima, jak byl za portálem spoutaný kořeny…na půl v bažině, jak po něm lezly všechny ty nechutný červy a žrala ho hnusná příšera… otřepala jsem se odporem, když vlezl za mnou do lázně. V lázni se ke mě moc tiskl, nutil mě, abych byla v klidu a relaxovala, ale v jeho blízkosti jsem nevydržela. Oddálila se od Marmonda a když se přiblížil, cákala jsem na něho vodu. Chytl mi ruce, pohrozil:
,,Přestaň! Jinak narušíš tok léčivé energie a neuzdravíš se!”
Unaveně jsem řekla:
,,Marmonde víš, je mi moc zle, nezvládnu být s tebou! Musím pryč!”
Odstrčila jsem ho a vylezla s lázně, přehodila přes sebe přehoz a utekla. Ale Marmond pro mě poslal svoje stíny. Můj stín nebyl nikde poblíž, vadilo mi to. Volala jsem na něho… bránila se temným stínům. Nechtěla jsem zpátky k Marmondovy!
Nakonec stíny vyhrály. Odnesly mě k Marmondovi. Řvala jsem, nechtěla jsem, aby se mě dotkl! On to nepochopil, přesto, že jsem mu vysvětlila, co mi vadí…
Litovala jsem, že jsem chtěla Marmonda zpátky. Připomínal mi tu příšeru z bažiny… měl něco pod kůží. Jeho rány, jizvy a fleky byly mnohem horší, než ty moje. Nemluvil se mnou, ve věži zase všechno zatemnil. Oddechla jsem si, když Marmond zaspal. Mě spát nešlo. Vstala jsem a šla za závěs. Brečela jsem u modře zářící kašny a vzpomněla na Bojku. Teď už je v odtoku mříž a nedostane se sem a ani já odsud. A kde je stín? Začala jsem na něho volat,ale neobjevil se. Akorát se probral Marmond a odvedl mě k sobě spát.
Zašeptal:
,,Tvůj Ínemak možná zůstane u Rohejše déle, tak tě do té doby, než se vrátí musím hlídat, snaž se v klidu zaspat.”
,,Ne,”odsekla jsem, zopakovala: ,, Nechci tu s tebou být! Děsíš mě, jsi divný!”
Marmond ztěžka zafuněl:,,No jo, tak se uklidni… jak se ti líbilo u Rohejše?”
Snažil se zamluvit moje obavy, tak jsem fňukla:
,,Kdybys mi nepřekazil hezkou chvíli s Ohynem, možná by se mi tam líbilo.”
Marmond se zašklebil a povzdechl:
,,Nevyčítej mi to! Moc dobře víš, že máš od obra zákaz! Ani netušíš, co se dělo u stolu, když jsi se zabavovala tím Ohnivákem!”
Naštvaně jsem se zeptala:,,A co se tam dělo?”
Marmond zašeptal:
,,Obr neměl dovolit, abys šla k Rohejšovi na oslavu v červených šatech, akorát je tím vyprovokoval,” pokýval na mě Marmond a dodal:
,,Moc tě obdivovali!”
Zasmála jsem se: ,,To není pravda, nikdo mě neobdivoval, ani si mě nevšimli!”
Marmond kývl:
,,To si jen myslíš! Ti Rohejši… před svými ženami o tobě mluvili! Chválili tě obrovi, nejvíc jejich vůdce… Norman se na ně rozeřval, aby o tobě nic neříkali! Museli ho pak uklidnit, donesli mu kytaru, aby zahrál. Myslím, že tě Ínemak k Rohejšovi už nikdy nevezme!”
Pohla jsem ramenem:,,Mě to nevadí. Přišli mi strašidelnější, než Ínemak. Už je vidět nechci.”
Marmond se zasmál:,,Ale chceš! Stejně, jako mě!”
Naštvaně jsem vyhrkla:,,Tebe vidět nechci, jsi hnusný, prolezlý červy a nesnáším tě!”
Marmond se rozeřval smíchy, taky jsem se zasmála, ale pak mě hned smích přešel. Marmond se nade mnou naklonil, připomněl:
,,Nezapomínej, že mě máš pod víčky, už nikdy se mě nezbavíš! Tenhle hnusný Marmond, prolezlý červy je tvojí součástí, stejně, jako ty mojí! Co cítím já, cítíš i ty! Tak zavři oči…už spi…”
Uspal mě. Zaspala jsem neklidným spánkem, ve snech jsem zápasila z obludami s bažiny, trhala si s těla obří červy, snažila se dostat s živých kořenů, které se mi omotávaly kolem těla… řvala jsem a křičela. Volala o pomoc, až do vysílení…a pak se konečně dočkala pomoci. Ale od někoho, od koho bych to nikdy nečekala. Norman!
Lekla jsem se, otevřela oči. Nade mnou se pořád skláněl Marmond. Vzpomněla jsem, co chtěl původně Norman Marmondovi…chtěl mu urazit hlavu!
Zamračila jsem se na Marmonda, když mě objal, moc pevně, až jsem se nemohla ani pohnout, tak jsem hrozivě zašeptala:,,Jestli mě hned nepustíš…Urazím ti hlavu!”
Marmond na to pobaveně kývl, zeptal se:
,,A čím to chceš udělat?”
Odpověděla jsem:,,Vypůjčím si od Normana sekeru!”
Marmond zasyčel:
,,Css! Ten by ti ji tak půjčil! Abys věděla, Norman svoji sekeru nikomu nepůjčuje… Stali jsme se s Normanem přáteli, tak si dej pozor! Norman udělá, co řeknu já, když mu přikážu,aby tě nenáviděl a zabil, tak to udělá!”
Nesouhlasně jsem křikla:
,,Ale neudělá! Ani kdyby mu to poručil sám obr!”
Marmond zle odfrkl:
,,Jsi si tím jistá?”
Těžkou chvíli s Marmondem ukončil obr. Objevil se tu najednou ve věži. Zahučel na Marmonda:
,,Chci, abys hned odešel k Normanovi.”
Marmondovi se nechtělo. Přemlouval obra, aby směl zůstat. Tak se tam zas hádali.
Když konečně Marmond odešel. Ínemak na mě zakroutil hlavou:
,,Začínám litovat, že jsem ho vůbec propustil z vězení…!”
Taky jsem litovala. Nebo nevím, víc mi bylo těžko. Chtělo se mi brečet.
Ínemak na mě unaveně zavrčel:
,,Tak co, uzdravil tě?”
Prohlížel si mě a zafuněl:
,,Asi se o to ani nesnažil, nebo?”
Kývla jsem: ,,Jo připravil léčivou lázeň, ale nevydržela jsem v ní. Měl by napřed uzdravit sebe. Marmond má v sobě červy!”
Na to se Ínemak zasmál a nevěřícně zavrčel:
,,Co že, jak jsi na to přišla?”
Pověděla jsem obrovi to všechno, co jsem zažila s Marmondem. Ínemak odfrkl:
,,No, no! Zas nepřeháněj, snaží se polepšit, proto jsem ho taky propustil s vězení, tak ho nepomlouvej, zítra s ním promluvím…”
Ínemak rychle zaspal, přemýšlela jsem, co bych měla? Pak mě napadlo něco bláznivýho, co když uteču za paní Karmínou? Vstala jsem. Pomohl by mi stín dostat se co nejdřív ke Karmíně? Kde se zase toulá? A co by mi asi paní Karmína řekla, když bych za ní utekla? S tou otázkou jsem se začala zdlouhavě zaobírat. Třeba by pak i se mnou přijela k obrovi a nějak by ho přesvědčila, aby zrušil ten nemožný zákaz Ohyna! Co by na to Ohyn řekl? Byl by rád, nebo ne? Nevím. Bylo mi moc smutno…
Najednou u mě stál Marmond! Moc mě vyděsil, zeptala jsem se ho potichu:
,,Co tu děláš? Ínemak tě přeci poslal pryč!
Marmond mi podal moje červené šaty, zašeptal:
,,Opravil jsem ti je…”
Vzala jsem si od něho šaty a poděkovala mu. Marmond kývl:
,,Vidím, že nespíš… mohla by ses obléct a jít se mnou k ohni, nech tu pána v klidu spát!”
Tak jsem se oblékla a šla s Marmondem k ohni.
Marmond mi podal červené jablko, povzdechl:
,,Tohle jsi zapomněla v léčírně!”
Marmond se svlíkl a maloval si na tělo podivné znaky. Kývl na mě, řekl klidným hlasem:
,,Uzdravím nás, nemusíš se bát, není to nic zlého, nechci abys litovala, že jsem zpátky, slíbil jsem, že se polepším, tak to právě udělám…”
Chvíli jsme seděli mlčky u ohně vedle sebe. Držela jsem to jablko od Ohyna. Chtělo se mi brečet. Marmond hodil do ohně zlatou minci a zašeptal podivné zaklínadlo…
S ohně vyšlehl velký plamen a s plamene se černě zakouřilo. Najednou s kouře vyšel stín. Lekla jsem se, ale on mě uklidnil. Zasyčel:
,,Nechtěl jsem tě vyděsit, ale ty jsi chtěla,abych za tebou přišel!”
Marmond na stín houkl:
,,To možná dřív chtěla, ale už nechce,” Marmond na stín mávl a poručil:,,Zmiz!”
Stín ale nezmizel, oznámil:
,,Ta mince v ohni je zbytečná, měl by sis napřed pořídit novou hůlku…”
Marmond naštvaně zafuněl:
,,Co myslíš, že se asi chystám udělat, chci požehnání s ohně…neraď mi, co bych měl, já to vím nejlíp sám!”
Stín se otočil na mě: ,,Mám tě už odnést domů? Vypadáš unaveně!”
Marmond zařval:
,,Ještě ji neodnášej, musím dokončit rituál, potřebuju, aby tu ještě byla!”
Stín se mě zeptal:
,, Chceš tady ještě zůstat s Marmondem?”
Tak jsem kývla, stín zasyčel:
,,Dobře, tak mizím, uvidíme se zítra!”
Stín zmizel a Marmond dokončil rituál. Nakonec mě objal, zašeptal:
,,Chvíli se mnou vydrž, nebo podívej se, máš ještě ty skvrny?”
Prohlédla jsem se, po skvrnách nebylo ani památky. Marmond je na sobě taky neměl a vypadalo to, že jsme uzdraveni. Marmond spokojeně pokýval:
,,Tvůj Ínemak může být v klidu, jsi v pořádku a já taky…”
Seděli jsme dál spolu u ohně, dokud jsem nezaspala…
Hlasité předčítání