–Marmond je pryč–
Od chvíle, kdy Marmond zmizel, se už neobjevil. Prostě byl pryč. Obr Ínemak se po něm nesháněl — zdálo se, že Marmond vlastně nikomu nechybí. Po ohnivé slavnosti se v Temnovišti nedělo nic zvláštního. Ínemak se na mě ani moc nezlobil, že jsem se na oslavě viděla s Ohynem.
Byla jsem pořád nemocná a přes to, že se v léčírně všichni snažili mě uzdravovat, divné skvrny nezmizely a na víc moje znamení v levé dlani mě začalo pálit! Ínemak se na to zlobil, ztrácel se mnou trpělivost a řval přes celou léčírnu. Temný mág, kterému říkají Tlusťoch, všichni léčitelé i starý věštec mě sledovali s obavami, pak přišel k obrovi na návštěvu po dlouhé době Norman.
Ínemak ho zavedl ke mě do léčírny a Norman na obra zahučel:
,,Víš co potřebuje? Zdravý horský vzduch!”
Ínemak nesouhlasil, zavrčel na Normana:
,,Ty říkáš horský vzduch, Moran zase mořský, léčitelé zase, že potřebuje být v klidu a pod jejich dohledem a věštec navrhuje solné jeskyně! Tak co dřív?”
Norman se zatvářil zamyšleně a zabručel:
,,Pokud vím, tak v léčírně leží od úplňkové ohnivé oslavy! Je čas na změnu, co?”
Ínemak pokýval a dal Normanovi za pravdu, ale napřed pozval Normana ke stolu. Vzal i mě s léčírny, zavrčel:
,,Chvíli tu s námi posedíš a pak se rozhodneš, co a jak s tebou dál, ale v léčírně tě už déle nenechám!”
Kývla jsem a vadilo mi, jak si mě Ínemak zase prohlíží.
Norman vedl u stolu jen samé stížnosti. Napřed kvůli Moranovi a jeho rudohlavkám, pak kvůli staré pirátce Oldě a nakonec na neschopný posluhovače v jeho hradě. U toho ho chytl amok a stiskl tak pevně pohár, až ho rozdrtil a pořezal si ruku! Ínemak na Normana kroutil hlavou, doprovodil ho do léčírny, aby mu ošetřili poraněnou ruku. Když byl konečně Norman pryč, tvářil se obr zamyšleně, rozmrzele a byl vrčivý. Najednou se rozhodl navštívit krále Morana. Podíval se na mě hrozivě, přísně řekl:
,,Varuju tě!To neznamená, že když jsi nemocná, že ti všechno dovolím! Všechny zákazy platí a budeš je dodržovat!”
Tak jsem obrovi všechno slíbila a byla ráda, že mě vezme sebou ke králi Moranovi.
–U krále Morana–
Král Moran se právě zabavoval sledováním souboje dvou rudohlavek. Hned nás pozval ke stolu a ukázal na pódium, kde spolu bojovaly jeho oblíbené bojovnice s holemi. Ínemak na Morana kývl a oznámil mu:
,, Byl u mě Norman! Ten by ti nejraději ty tvoje rudohlavky zrušil!”
Moran se zasmál:,,Jo, to vím, nesnáší je, minule mi kvůli nim dal do nosu!”
Ukázal Moran na svůj červený a trochu odřený nos. Na to se obr i Moran zasmáli a připili si. Moran začal taky se stížností na Normana:
,,Napadl mě na lodi! Byl opilý…musel jsem ho odvést do jeho hradu a tam jsem si všiml něčeho moc hrozného! On pobil svoje služebnictvo! Nevím, jestli sám, nebo s tou jeho bandou…no horor, fakt!”
Ínemak se zatvářil otráveně:
,,No jo, budu to s ním muset vyřešit! Asi ho na nějaký čas zavřu? Nebo máš lepší návrh, co s Normanem?”
Moran ztěžka povzdechl:
,,Vsadím se, že už celý svůj podíl propil s bandou! Ani do soubojů už ho nezapojíš a tak to jde s Normanem z kopce!”
Obr se naštval:
,,Jeho už do žádných soubojů zapojovat nemůžu! Povraždí hned všechny…když jsem mu to zakázal! A proti Normanovi se už nikdy nikdo postavit nechce! Takže všechny souboje musí být jedině bez Normana!”
Moran na to kývl:
,,A co Marmond? Ten by ho mohl přeci trochu zvládnout proměnit, když už ho nechceš do soubojů!”
Ínemak odfrkl:
,,Toho mi nepřipomínej!… Jsem rád, že je pryč! Myslím, že je nemocná jen kvůli němu!”
Moran se na mě podíval, udělala se mu vráska mezi obočím a starostlivě řekl:
,,Vzal bych ji za starou paní vln, mám pro ni i část pokladu, kdybys to dovolil?”
Ínemak nesouhlasně zavrčel:
,,Ne! Jdi za ní sám! Nechce mít s Temnovištěm nic společného, tak jí k ní nevezmeš!”
Moran pořád s vráskou na čele potichu promluvil:
,,Ani mě samotnému se tam moc nechce…když jsem byl posledně navštívit dceru s rodinou, vycítil jsem, že mě tam nemusí! Myslím, že mi dávají za vinu smrt Lucindy! Věnoval jsem jim celý svůj palác a zeťovi přenechám i celé ostrovní království! Zůstanu už jen na své lodi, mám všeho dost!”
Ínemak Morana varoval:
,,Tohle bych být tebou nedělal! Jedině bys jim tím potvrdil svoji vinu, když to tak není!”
Moran se tvářil zamyšleně:
,,Zatím to nepřijali, chtějí být u staré paní co nejdéle.Když jejich ženský rod má nový přírůstek, tak to ještě pořád slaví už druhý měsíc, no představ sí!..asi se zbláznily, báby jedny!”
Na to oba kroutili hlavou a zase si přiťukli s plnými poháry.
To je poslední, co si pamatuju…Zhroutila jsem se…
Později jsem zaslechla, jak obr ve tmě mluvil:
,,Mořský vzduch není to pravý, asi by měla do hor, ale poslat ji tam s Normanem?”
Moran na to zašeptal:,,Aspoň tu bude od Normana klid! To, co udělal v jeho hradě je moc! A já ho mám taky dost…”
–Zpátky v léčírně–
Ležela jsem zase v léčírně.
Obr už u mě nebyl a mě bylo najednou smutno. Chtěla jsem vstát, ale byla jsem divně slabá a zhroutila jsem se na zem. Bylo mi špatně a moje znamení mě v dlani pálilo. Bála jsem se toho, co když ve mě vzplane? Vzpomněla jsem si na Marmonda a zašeptala do tmy:
,,Marmonde promiň! Opusť mi to a vrať se, prosím!”
Někdo mi pomohl vstát a uložit na lehátko, dal mi vypít moc nedobré hořké pití a zatáhl závěsy kolem lehátka. To mi vadilo, zavolala jsem:
,,Chci tu světlo!”
Za závěsem nakoukl léčitel a potichu pošeptal:,,Zůstaň tu prosím v klidu ležet, než přijde pán!”
Pak ke mě přišla příšera a začala mě uklidňovat až mě úplně uspala…
–Divný sen–
Probudil mě Ohyn. Potěšilo mě, že za mnou přišel do léčírny — objala jsem ho. Ohyn zašeptal:
,,Jsem tu tajně a jen na chvíli… Obr zaspal. Ale celou dobu hledal v kukátku Marmonda! Neobjevil ho! Marmond je prostě pryč! Zmizel asi už nadobro. Musíš to zvládnout bez něho!”
Domlouval mi Ohyn a přitom si ve světle svícnu prohlížel moje červené hrozné fleky, které se táhly od dlaní dál! Ohyn si povzdechl a zasyčel:
,,Slibuju, že zase brzo za tebou přijdu, snaž se uzdravit bez Marmonda. Aby se obr nezlobil!Jinak tě pošle s Normanem do hor!”
Když Ohyn zmizel, nevydržela jsem tu jen tak v klidu ležet. Vstala jsem a bez povšimnutí prošla léčírnou k východu. Musím najít Marmonda! Vyšla jsem do tmy. Před léčírnou je strašidelná zahrada se sochami různých příšer a takový podivný bludiště, které má jen dvě cesty, zpátky, nebo ven. Utíkala jsem, děsila se všech těch strašidelných soch a konečně jsem trefila k východu se zahrady, rozběhla se Temnovištěm do neznáma. V hlavě jsem měla jedinou myšlenku–Musím najít Marmonda! Najednou mě chytl obr a odnesl do věže. Zlobil se, že jsem utekla s léčírny! A on mě má právě dost! Zůstanu za trest sama ve věži! Brečela jsem a obr zmizel. Dostanu se ven! Zavolala jsem na stín a když se tu objevil zeptala jsem se, jestli neví, kde je Marmond?
Stín odpověděl:,, Marmond prošel zakázaným portálem i se všemi stíny! Myslím si, že tam uvízli a jestli chceš, aby se Marmond vrátil, budeš muset pro něho do toho portálu! Troufneš si?”
Uchechtl se stín a já jsem na to kývla, troufnu! Tak mě tam stín vzal. Portál byl kruh podivně svítících znaků namalovaných na vysoké hoře u jeskyně. Byl uzavřený a stín řekl, že musím projít kruhem dokola a dotknout se všech znaků svojí dlaní a pak sednout doprostřed a čekat, až se otevře portál. Když jsem to udělala a portál se otevřel, tak místo abych zmizela do portálu, probudila jsem se zase v léčírně!
–Legrace s Ohynem–
Seděl u mě Ohyn — stejně jako v tom snu. Nebo to nebyl sen?
Měla jsem radost a objala ho. Pověděla jsem Ohynovi svůj podivný sen. Ohyn se zhrozil a varoval mě:
,,Tohle nikdy nesmíš!”
Tak jsem odsekla:
,,Ale jo, musím!”
Ohyn zakroutil hlavou a zašklebil se:
,,Povím to pánovi a pošle tě s Normanem do hor!”
Tak jsem protivně křikla:,,Nic mu nepovíš, nechci s Normanem do hor, ať si s ním jde obr sám, já musím najít Marmonda!”
Ohyn se zamračil:
,,Už jsi zas protivná? Marmond ti nepomůže, musíš to zvládnout bez něho! No tak, nebuď umíněná, ten portál je nebezpečný, jestli v něm Marmond uvízl, dobře mu tak! Ty ho zachránit nepůjdeš!”
Skočila jsem Ohynovi kolem krku a zašeptala mu:
,,Tak tu se mnou zůstaň, dokud se neuzdravím!”
Pak jsme se s Ohynem chvíli zlobili a smáli se, dokud nás nevyrušil obr!
–Ínemak se zase zlobí–
Najednou se nad námi objevil. Chytil nás a zmizel s námi do svého hradu. Tam nás hodil na zem a zařval:
,,Co to mělo zase být?”
Ohyn se obrovi omlouval a žaloval na mě, tak jsem Ohyna okřikla:
,,Neříkej mu to!”
Ínemak se na mě zamračil a zařval:,,Však já to stejně vím! A Marmond zůstane tam, kde je!”
Poslal Ohyna pryč a na mě zahučel:
,,Rozhodl jsem se, že tě pošlu s Normanem do hor!Jste oba stejně nesnesitelní!”
To se mi nelíbilo, nesouhlasně jsem řekla:
,,Nechci s Normanem do hor! Chci jít za Marmondem! Musím! Ínemaku prosím dovol to!”
Ale Ínemak zařval:
,,Né! Žádný Marmond! Byl otravný, neschopný a nesnesitelnější než ty a Norman dohromady!”
Šklebil se na mě Ínemak a mě se chtělo smát i brečet najednou. Ukázala jsem mu svoje hnusný červený dlaně i celý ruce,zeptala se:
,,A takto mám jít s Normanem? Není mi dobře,na nějaký šílený štreky smrti nemám dost energie!Co když už se nevrátím?”
Ínemak na to zavrčel:
,,Ale vrátíš, ty přežiješ všechno! Toho se nebojím! Marmond nás určitě jen tak děsil, nevěřím mu už ani slovo s toho, co říkal! Ty mu taky nevěř, vykašli se na Marmonda a všechny jeho hrozný řeči! Je pryč, zvládneš všechno bez něho líp! Nebo tak stejně, jako dřív, než se tu kdy objevil!”
Chvíli jsme se na sebe dívali mlčky. Ínemak mě pak objal a uklidnil mě:
,,Projdeš se hezky s Normanem po horách, tam se uzdravíš, když tě Norman naštve shodíš ho dolů s kopce a hotovo! On se vrátit nemusí! Zvládneš se vrátit i bez Normana! Co?”
,,Tohle ne,” nafoukla jsem se a šeptla:,,Vrátím se i s Normanem!”
Ínemak zavrčel:,,Jsi si tím jistá, že tu má Norman pořád být?”
Tak jsem kývla a řekla:,,Jo, má tu pořád být!”
Ínemak se zasmál:,,Tak jak myslíš! Šťastnou cestu s Normanem!”
–Norman je vážný–
Ínemak mě přenesl k Normanovi do hradu. Norman seděl u krbu.
Když jsme se tam objevili, Norman se trochu polekal, ale pak padl obrovi k nohám a cosi brblal, že se bál, že už nepřijde? Všude byl neskutečný nepořádek a když Ínemak na Normana chrlil všechny jeho příkazy, zákazy a nařízení, tak Norman sliboval s hlavou až na zemi. Zůstal tak i když už Ínemak zmizel. Musela jsem do Normana šťouchnout, aby tak náhodou nezkameněl. Norman mi to hned oplatil, hučel na mě:
,,Co jsi pořád tak nemocná? Určitě tě ten hnusný Marmond proklel! Určitě na tebe poslal to nejhorší a za to mu urazím tu jeho odpornou palici!
Zasmála jsem se a zeptala se:
,,Jak jsi to posledně řekl Marmondovi? To byla legrace!”
Ale Norman si na to nevzpomínal. Mávl rukou a prý je to jedno. Tak jsem se zeptala:
,,Co když půjdeme vytáhnout Marmonda s toho portálu, abys ho mohl praštit?”
Norman se uchechtl:,,No no! To necháme až nakonec! Naše cesta povede jiným směrem!”
Tak jsem na to unaveně zašeptala:,,Chci jet na koni!”
Norman zabručel:,,Dobře, tentokrát pojedeme!”
To se mi líbilo a byla jsem za to ráda. Norman se snažil sám cosi chystat a já jsem zatím odpočívala u krbu. Možná jsem tam zdřímla. Najednou mě vyzvedl do náruče a vážně zabručel:
,,Nechám tě před cestou ještě trochu prospat.”
Norman mě uložil a pořád cosi bručel:,,Má horkost… a měla by mít sebou léky!”
Na půl oka jsem sledovala Normana, jak pořád něco hledá po skříních, nebo kde a nakonec zaspala.
Probudil mě starý věštec, když se zeptal Normana:
,,Co když ji napřed necháme uzdravit v solné jeskyni?”
Norman zahučel:
,,To nech jako poslední možnost! Chci dokázat, že horský vzduch je nejlepší lék, na vše!”
Věštec si něco mumlal pod fousy a nakonec kývl:
,,Snad máš pravdu! Nedělej si o nic tady starosti, zařídím ti nové služebnictvo a když se vrátíš, budeš tu mít zase pořádek!”
Norman plácl věštce do ramene, jako vždycky Morana, věštec plácl Normana tak stejně do ramene a oba se zasmáli, připadalo mi, že si jsou ti dva trochu podobní. Věštec se pak s námi i loučil, mával od brány. Jeli jsme na koních a Norman jel přede mnou. Můj kůň se docela loudal a Norman na to bručel že je stejně lenošný, jako já! Byl to takový legrační kůň, když to Norman říkal, tak ten kůň kýval hlavou a zařechtal se, jako by tomu rozuměl,tak jsem se musela smát taky!
–S Normanem na cestě do hor–
Cesta do hor byla tentokrát moc fajn — pohodlná, pomalá a klidná. Norman se nikam nehrnul. Povídal cestou, kolikrát tudy už jel, a že budu koukat na ten nádherný výhled, až budeme nahoře.
Pak jsem se Normana zeptala:
,,A kde jsou psi?”
Norman zabručel:,, Kdesi se zvlčili a zatoulali! Možná je odlákali cizí kupci….”
Tvářil se dlouho smutně a zamyšleně:
,,Chybí mi, nevěřím že by se jen tak zaběhli! Možná je odlákal ten mizerný Marmond!”
Tak jsem na to nechápavě povzdechla:,,Proč by to Marmond udělal?”
Norman zahučel:,,Proč? Protože ho podezřívám ze všeho zla, který se mi v poslední době stalo!”
Nějak jsem to nepochopila a zeptala se:
,,Proč myslíš, že Marmond může za všechno zlo? A co všechno se ti v poslední době stalo?”
Norman vybouchl:
,,Nedělej, že nevíš! Ale dobře, povím ti! Víš, jak jsme my dva byli poprvé v horách a co se mi přihodilo v tý mizerný chatě? Za to mohl Marmond! I za vše,co se dělo pak!
…Nájezd rozzuřených Rudohlavek! Moje uvěznění, moje zranění, nemoci, slabosti! Když jsem to obrovi říkal, nechtěl o tom ani slyšet, že takto působí zle Marmond! Navedl proti mě moje posluhovače! Napadli mě a musel jsem je všechny do jednoho pozabíjet! Vypadali jako zombí! Za to mohl Marmond na sto pro! A taky za zmizení mých psů! A to mu nikdy neodpustím! Slibuju ti, že až se v horách dáš do pořádku, tak ho s tebou půjdu vylovit s toho portálu a budeš svědkem jeho porážky! Škůdce jeden mizerný!”
Hučel Norman nepřetržitě celou cestu na velký kopec. Tam začal být ostrý a chladný vzduch. Kopce kolem byly zasněžené a kolem úzkého potoka byla námraza. Otřepala mě zima. Norman zastavil a řekl:
,,Tady si odpočneme!”
Šel mi pomoct slézt s koně a přehodil přes ramena teplý přehoz. Zahučel, abych se tu usadila, on zmizel do nedalekého lesa pro dřevo. Bylo mi divně slabo a zima. Vadilo mi, že mě tu Norman nechal samotnou. Nebo úplně ne samotnou, byli tu přeci koně. Norman se vrátil se dřevem v náručí, hodil to na zem a snažil se rozdělat oheň. Když se to podařilo, šel se starat o koně. Na mě zahučel, abych šla blíž k ohni a jinak se tam furt tak motal kolem koní a ohně, až mě to sledování uspalo. Za tu dobu, co jsem spala tu zvládl Norman udělat něco podobného stanu. Byla nade mnou temná střecha a Norman u ohně hulil doutník. Rozkašlala jsem se a Norman zabručel:
,,No to je dost, že jsi se probrala!”
Zívla jsem a unaveně řekla:,,Ty na mě foukáš ten hnusný kouř!”
Norman se zasmál a zabručel:
,,To teda nefoukám, jestli sis nevšimla je hodně větrno! Musel jsem ti tu udělat závětří a ještě si stěžuj! Jestli chceš, tak vstaň a vyjdi se závětří! Uvidíš jaký tě strhne vítr!”
Tak jsem ztěžka vstala a vyšla ven s přístřešku. Kdyby mě Norman nepřidržel, určitě by mě shodil vítr na zem! Raději jsme oba zalezli zpátky. Vítr fučel nad střechou, ale byl připevněný ke kamenům a ke kůlům, i koně se tu vešli. Zima tak velká, až mi mrzly nohy. Norman na to:
,,Ty tohle potřebuješ! Tohle zchladí i to tvoje prokleté znamení!”
Norman měl pravdu! Moje znamení jako by zamrzlo! Sice ty červený fleky po rukách nezmizely, ale znamení mi v ruce už nepálilo. Za to mi byla tak šílená zima, že mě drkotaly zuby a třásla se mi brada. Norman se na to chvíli pobaveně šklebil, pak přiložil do ohně a zabručel:
,,Budu muset donést další dřevo! Šla jsem s ním a nesla lucernu, aby viděl, byla všude moc velká tma a já se děsila, jestli vůbec trefíme zpátky? Norman se zatvářil uraženě:
,,Co si to myslíš, že bych se snad ztratil? Já? To je vidět, že mě ještě vůbec neznáš!”
Normanovo bručení, bylo trochu uklidňující, i legrační.
–Normanovo vyprávění a můj zvláštní sen–
Když jsme byli zpátky u ohně, tak Norman povídal příběh o zatoulané ovci a jak dokázala přežít v lese plném vlků! Možná ji chránili víly! Nebo jiné bytosti, ta ovce se prý po čase sama vrátila do stáda. Nikdo nechápal, jak to mohla zvládnout? Tahle ovce se stala slavnou! A každý ji chtěl vidět, přesto, že byla jinak úplně obyčejná a vůbec se nelišila od ostatních. Ale vlnu od téhle ovce dražili a majitelé na ni moc zbohatli! Protože se věřilo, že je její vlna kouzelná! Ten příběh mě bavil, ale pak jsem zase zaspala.
Zdálo se mi, že ležím na kouzelné vlně od té ovce, jak o ní povídal Norman ten příběh. Ve snu ta ovce stála u stromu na kraji lesa a volala na mě:
,,Ty, co ležíš na mé kouzelné vlně! Pojď ke mě a doprovoď mě do říše ušatého krále a jeho vílích pomocnic! Uvidíš, kde jsem dokázala přežít noc a možná se ti tam zalíbí a nebudeš se chtít už nikdy vrátit!”
Vstala jsem, ale tak na půl, jedna já tu ležela a druhá já vstala a šla za tou ovcí. Bylo to tak divný, jako bych se jen vznášela ani listí se pode mnou nepohnulo! Vedla mě k velkému širokému stromu, který měl v sobě velkou prasklinu, tudy se protáhla, i já se tudy protáhla a šla za ovcí…Napřed mě vedla temným tunelem a po schodech dolů. Dál k bráně, která když se otevřela, šla s ní moc silná pronikavá záře, až mě pálily oči, musela jsem je zavřít, jinak bych oslepla. Začala jsem fňukat:
,,Au–nemůžu dál! Moc mě pálí oči, asi s té záře oslepnu!”
Uslyšela jsem cinkavý smích i hlas a nějaká víla, mě zahalila do závoje a řekla, že už můžu otevřít oči! Tak jsem je otevřela a žasla! Něco tak krásného jsem snad nikdy neviděla! Byla tu kouzelná louka plná třpytivých květin, korálků, duhových kamenů a cestiček lemovaných zářícími řetězy barevných světýlek, některé cesty vedly k potoku, další do paláce a další do dalších světů. Víla se mě zeptala:
,,Líbí se ti u nás? Chtěla bys tu zůstat?”
Zavedla mě do paláce, tam byly ostatní víly, taky motýlci, bytosti se špičatýma ušima, podobní elfům, ale tihle měli třpytivé křídla. Někteří měli proužkovaný košilky i ponožky a legrační čepičky na hlavách, vypadali trochu jako takoví ti uspávací skřítci. V hlavním sále to bzučelo, šumělo a šustilo. Ovce, která mě sem přivedla mluvila s ušatým králem. Ten jí hladil a říkal ji- moje zlatá ovečko!
To bylo roztomilý, pak mě víla podala pohárek a nutila, abych se napila. Ale hned na to jsem padala v bezvědomí k zemi…
–Ledové probuzení–
Z toho snu mě probudil Norman! Ale jak! Hodil mě jen tak do potoka! Do ledové namrzlé vody!Hučel:
,,Musíš se otužovat! Tak se nejlíp uzdravíš a nespi furt!”
Už bych vážně ani zaspat nemohla! Zima mnou třásla a Normanův smích mi drásal uši. Pak po mě hodil teplý přehoz a zahučel:
,,Až se usušíš vyrážíme!”
Cestou jsem povídala Normanovi ten sen a Norman s toho měl legraci, ale pak vážně řekl:
,,Příště už ti raději nebudu povídat vůbec nic! Ani ve snu by mě nenapadlo, že ti ten pitomý příběh o ztracené ovci zůstane v hlavě a ještě budeš mít takto bláznivý sen o ušounech!”
Tak jsem na Normana vyhrkla:,,Ale jo, povídej mi ještě, mě se tvoje povídání příběhů líbí víc, než když pořád na něco bručíš!”
Norman zahučel:,,Co žé?…Jak bručím?”
Začala jsem se smát a ten kůň pode mnou taky!
Norman se taky zasmál a pak zahučel:
,,To jsem vzal sebou ale bláznivou společnost! Tak nevím, jestli jsi bláznivější ty, nebo ten tvůj uřechtaný kůň? Nebo oba tak nastejno?”
Na to nešlo nic odpovědět, smála jsem se i s koněm! Norman musel zastavit a jít mě přidržovat, abych nespadla smíchy na zem a stejně jsem skončila s Normanem na zemi, vlastně ani nevím, co bylo tak moc k smíchu?
Hlasité předčítání