-Norman je zpátky-
Když jsem ve věži konečně usnula, zdálo se mi, že se Marmond vrátil a přinesl mi barevný dárek. Jenže než jsem stačila do té krabičky nahlédnout, probudil mě obr. Šklebil se na mě:
,,Co nevstáváš, když tě budím?”
Rozmrzele jsem mu řekla, že kvůli němu teď nezjistím, co mi Marmond ve snu přinesl. Ínemak se tomu jen zasmál a nečekaně mě objal.
„Ale no tak, pořád máš ty své bláznivé sny,“ zavrčel. „Jako by to bylo bůhvíjak důležité. Raději se vzpamatuj! Vezmu tě dolů ke stolu, někdo tě moc rád uvidí.“
Protáhla jsem se a zvědavě zeptala: „A kdo?“
Obr na mě jen významně zafuněl: „Hádej!“
„Moran?“ zkusila jsem to se smíchem.
Ínemak se zatvářil naprosto praštěně. „Proč tě napadá zrovna Moran?“
„Jen tak…“ pokrčila jsem rameny.
Obr se hrozivě zamračil. „Jak to, že zase myslíš na Morana?“
Zadržela jsem smích a prozradila:
„Prosila jsem ho o nové šaty a on mi je slíbil. Snad mi dovolíš si je vzít, až je pošle?“ provokovala jsem obra.
Ínemak nade mnou jen zakroutil hlavou a protivně zavrčel: „Moran ti žádné šaty dávat nebude!“
„Ínemaku, prosím, dovol to!“ zafňukala jsem, ale obr už neodpověděl. Popadl mě do náruče a zmizel se mnou do hlavního sálu.
U stolu seděl Norman a pár dalších z jeho bandy. Pili, smáli se a dělali hluk.
Když se tam se mnou obr objevil, sborově mi připili na přivítanou. Norman vstal a teatrálně padl obrovi k nohám. Vypadal zase o něco sešleji než dřív, ale obr byl v dobré náladě a dovolil mu, aby mě objal. Pak se mě Norman zeptal:
„Tak co, chceš tu s námi posedět u stolu, nebo tě pán odnese zpátky do věže?“
Podívala jsem se na obra, na Normana i na zbytek té pochybné společnosti. Byla mezi nimi i dcera staré pirátky a ten podivný bílovlasý věštec. Kývla jsem, že zůstanu. Obr si mě usadil vedle sebe a Norman se hned rozpovídal o blížící se úplňkové oslavě. Pak se opatrně zeptal na paní Karmínu.
„Možná přijede,“ kývl Ínemak. „Zatím na pozvání neodpověděla, takže to bude zase překvapení až do poslední chvíle.“
Norman na mě pak spiklenecky mrkl. „Vypadá nějak bledě, můj pane. Kdybys dovolil, vzal bych ji na chvíli k sobě, ať přijde na jiné myšlenky.“
Obr odfrkl:
„Až se vrátí Marmond, možná je k tobě pošlu.“
Norman pokýval hlavou, ušklíbl se:
„Určitě už má toho povalování ve věži dost, co?“
Všichni se rozesmáli, i když mně na tom nic vtipného nepřišlo. Pak Norman vážně dodal:
„Pán ji jen podporuje v lenosti. Potřebovala by pořádný pohyb na čerstvém vzduchu, aby zase neonemocněla!“
Ínemak na něj výhružně zavrčel: „Nestarej se o to, o co nemáš! Já rozhodnu, co potřebuje. Ty si hleď svého.“
Norman sklonil hlavu, ale nedal se úplně: „Nemyslím to ve zlém, však víš, pořád si něco dlužíme…“
„Ty se dej hlavně sám do pořádku,“ zafuněl obr. „A hlavně žádné výtržnosti, jinak tě nechám zavřít a z vězení se hned tak nedostaneš!“
Starý věštec se za Normana začal okamžitě přimlouvat: „Můj pane, dovol, abych se za něj zaručil. Jeho divoké řádění už je dávno minulostí.“
Ínemak jen nevěřícně zakroutil hlavou, zasmál se a pozvedl pohár k přípitku. V tu chvíli jsem si všimla věštce, jeho pohled na mě byl divný. Jako by mi chtěl něco důležitého říct, ale ne před ostatními.
Najednou do sálu vstoupil Marmond a za ním jeho stíny. Nevím proč, ale moc mě to potěšilo. Poklekl před obrem a ten ho pozval ke stolu. Marmond se přivítal s Normanem i věštcem a chvíli se zdálo, že se všichni vesele baví. Pak ale Ínemak nasadil svůj přísný tón a poručil Marmondovi: „Odvedeš ji do věže a zůstaneš tam s ní!“
Marmond jen mlčky přikývl. Rozloučili jsme se a odešli. Marmond se ale cestou tvářil hrozně unaveně, skoro nepromluvil.
-Marmond je protivný-
Nedala jsem mu pokoj. Chtěla jsem, aby mi vyprávěl, jaké to bylo ve městě. A co ty moje červené šaty, má je? A co knihovnice, byl se za ní podívat?
Marmond mi neřekl vůbec nic. Jen naštvaně zasyčel, abych byla konečně zticha. Uložil mě do postele, sám si lehl a otočil se ke mě zády. To mě naštvalo. Skočila jsem na něho a dál ho otravovala svými otázkami. Marmond mě ale nekompromisně shodil na zem.
„Jestli nechceš, abych zase skončil v léčírně, tak se uklidni a nech mě vyspat!“ zahučel unaveně. „Potom ti všechno povím, slibuju.“
Začala jsem fňukat. Šla jsem si sednout k zamřížovanému oknu a uraženě se dívala ven do tmy. Přála jsem si být kdekoli jinde, jen ne tady. Přála jsem si, aby se znovu objevil ten kouřový stín a odnesl mě pryč. Jenže stín nikde. Možná proto, že jsem tu nebyla sama – ty Marmondovy stíny by ho určitě hned zahnaly.
Otřásla mnou zima. Chtěla jsem po Marmondovi, aby aspoň zapálil v krbu, jenže on už spal tak tvrdě, že ho nic neprobudilo. Nezbylo mi nic jiného než se zachumlat pod deku a pokusit se taky usnout…nešlo to, v hlavě jsem měla moc myšlenek.
„Povídejte si se mnou,“ zahučela jsem na Marmondovy stíny.
„Raději už spi a neruš,“ napomenul mě jeden z nich přísně.
„Mně ale nejde usnout!“ povzdechla jsem si a pak z plných plic zakřičela do tmy:
„Ínemaku, pomoc!“
To Marmonda konečně probralo. Přimáčkl se ke mně a zasyčel:
„Co je? To ti mám snad začít zpívat ukolébavku, abys už dala pokoj?“
Zasmála jsem se a hned jsem ho chytila za slovo: „Jo, Marmonde, prosím! Zazpívej mi ukolébavku!“
V tu chvíli se objevil Ínemak. Slyšel, co jsem po Marmondovi chtěla, a jen se pobaveně uchechtl. „Mám tě hodit k Normanovi, aby byl klid, co?“
Natáhl se vedle mě a zívl.
„Klidně!“ kývla jsem. „Norman by mi určitě zazpíval a ještě zahrál na kytaru.“
Ínemak se ke mně sklonil a výhružně zavrčel: „Žádný Norman a žádná ukolébavka. Jestli budeš dál takhle otravná, nevezmu tě na úplňkovou oslavu a neuvidíš paní Karmínu!“
Zpozorněla jsem a naklonila se k němu. „A ona už ti napsala? Už víš, že přijede?“
Ínemak jen unaveně zahučel: „Nebuď tak zvědavá, už se neptej. Spi. Zítra si promluvíme.“
-Zase ten sen-
Zavřela jsem oči, snažila se usnout. Chtěla jsem se vrátit do toho snu, ze kterého mě obr vyrušil. Tak moc jsem si přála vědět, co je v té krabičce, kterou mi ve snu Marmond podával. Představovala jsem si, co by v ní mohlo být…bylo to něco barevného…možná šála? Nakonec mě ale přemohl spánek bez snů.
Probudilo mě, jak se Ínemak hádal s Marmondem. Zrovna mu vyčítal, že nám ten výlet neměl vůbec dovolit. Nedalo mi to a hned jsem se do toho vložila.
„Ale jo, Ínemaku! Měl jsi nám to dovolit. Bylo to super a moc bych si přála, zase někam s Marmondem na výlet. Prosím!“
Oba se na mě naštvaně podívali. Ínemak jen vztekle zavrčel: „Do úplňkové oslavy zůstanete oba zavření ve věži. Pak si rozmyslím, co s vámi dál!“
Marmond se ale nenechal odbýt a zkusil to po dobrém: „Prosím, můj pane, smíme jít aspoň navštívit Normana?“
Obr zafuněl, jako by nás měl už plné zuby. „No dobrá, ale jen na chvíli! Žádné toulání a zdržování!“
Marmond mu to okamžitě slíbil. Když obr zmizel, Marmond si oddechl a zhroutil se do křesla u krbu. Vstala jsem a šla k němu, zeptala se ho: „Proč jste se zase hádali? Co se ti v tom městě stalo?“
Marmond si jen těžce povzdechl. „Ale nic, už nevyzvídej…!”
-Jdeme navštívit Normana-
Cestou k Normanovi Marmond nepromluvil ani slovo. Byla jsem z něho nešťastná – bylo jasné, že se mu v tom městě něco přihodilo a nechce mi nic říct. Normana jsme v jeho hradě nenašli, dozvěděli jsme se, že je v přístavu na lodi se svou bandou. Už z dálky na nás vesele mával. Prý dnes zase něco slaví, ani jsem ho pořádně neposlouchala, protože mě zaujalo něco jiného.
K nám se blížil věštec se svou matkou, co vypadá jako smrt. Marmond je šel pozdravit a já zůstala stát jako přimrazená. Vytřeštěně jsem zírala na barevnou krabičku, kterou věštcova matka Marmondovi podala. Byla stejná jako ta z mého snu! Marmond si ji beze slova schoval do pláště. Udělalo se mi tak slabo, že kdyby mě Norman nezachytil, určitě bych se zhroutila k zemi.
„Říkal jsem pánovi, že v té věži zase onemocníš,“ brblal Norman, zatímco mě podpíral.
Šli jsme všichni na loď, kde probíhala oslava, ale Marmond byl jako na trní. Připil si s Normanem jen jednou a hned se chtěl loučit, prý slíbil obrovi, že se brzy vrátíme. Mně se ale do té studené věže vůbec nechtělo. Pak jsem v přístavu zahlédla Morana a rozběhla se k němu. Moran se na mě už z dálky smál, objal mě a zatočil se se mnou dokola. Smáli jsme se, až jsme oba upadli na zem.
Marmond tam stál s rukama v bok a soptil: „Co to zase vyvádíš?!“
Moran se zvedl a mě taky pomohl vstát. Se smíchem vysvětlil:
„No co, radostné setkání, to neznáš?“
„Pán jí nic takového nedovolil!“ zahučel Marmond.
Moran se jen rozesmál a zakroutil hlavou. „Ten obr se v poslední době nedokáže pořádně rozveselit. Pořád jen slyším od něho samé stížnosti, to by se mělo změnit.“
Marmond mě popadl za ruku a naštvaně procedil mezi zuby směrem k Moranovi:
„Nech ho být, má starosti s Vladavou a její rodinou. Chtějí, aby propustil s truhle Vladavu i její společnici, ale obr po nich chce vysoké výkupné. Je z toho děsný spor a nejlepší bude ho teď před oslavou ničím nedráždit. Odcházíme!“
Pak se podíval na mě: „A ty mu hlavně o tomhle setkání nic neříkej!“
„Chtěl jsem jí dát nové šaty!“ houkl za námi ještě Moran. Marmond to ale odmítl s tím, že se Moran musí nejdřív domlouvat s obrem.
Byla jsem z Marmonda otrávená, ani mi nedovolil se s Moranem rozloučit, jen jsme si zamávali. Cestou do hradu mi neustále něco domlouval a kázal. Vypadal ustaraně, vážně na mě zafuněl:
,, Chovej se slušně, jinak tě obr místo Vladavy zavře do truhly…”
Než jsme přišli zpátky do věže, vypadal udýchaně a zestárle. To mě docela vyděsilo. Chytl mě za ramena a poručil:
,, V klidu si odpočineme, než příjde pán!”
Tak jsem se svalila na postel a chtělo se mi brečet.
Vtom Marmond najednou vytáhl z pláště tu krabičku. Podal mi ji a řekl:
„Málem jsem zapomněl. Tohle je pro tebe.“
-Tak díky, Marmonde-
Když jsem si uvědomila, od koho ta krabička doopravdy je, bylo mi divně. Přesto jsem Marmondovi poděkovala a zvědavě ji otevřela. Uvnitř bylo něco zářivě barevného, přesně jako v mém snu. Byly to legrační, barevně proužkované punčochy!
Když jsem si je navlékla, vypadalo to neuvěřitelně komicky. „Zajímalo by mě, proč jsem dostala zrovna tohle?“ zeptala jsem se udiveně.
Marmond se usmál. „Možná proto, abys nebyla tak smutná, že musíš nosit jen ty černé šaty. Takhle budeš mít pod nimi aspoň kousek barev… teda jestli ti je obr dovolí si nechat.“
Zasmála jsem se. „Tak mu je neukážu!“
„Ale jen mu je ukaž,“ zafuněl Marmond. „Ať vidí, co máš pod šaty.“
„Nic mu ukazovat nechci,“ zašeptala jsem nesouhlasně. „Ještě by se naštval, že mu kazím tu jeho věčnou temnotu.“
Marmond mi ale prozradil důležitou věc: „Obr slíbil, že když ho nenaštveš, dovolí ti vzít si na oslavu ty červené šaty. Ale když uvidí, že před ním ty punčochy schováváš, kdo ví, jak to dopadne.“
Najednou mi bylo zase úzko. „Myslíš, že si je mám raději schovat zpátky do krabičky?“
Marmond už neodpověděl, jen seděl u krbu a hleděl do plamenů. Lehla jsem si na polštář a zavřela oči. Ve snu by mě nenapadlo, že dostanu zrovna barevné punčochy, ale byla to vlastně hrozná sranda.
Najednou u mě stál obr. Prudce jsem se posadila.
„Ukaž pánovi, co jsi dostala od věštcovy matky,“ ozval se od krbu Marmond.
Ínemak podezřívavě zavrčel: „Co zase dostala?“
„Hádej!“ zasmála jsem se na obra.
Ínemak se zašklebil na Marmonda: „Však ty mi to povíš!“
„Má to schované pod šaty,“ prohodil Marmond pobaveně.
Obr nemeškal a hrubě mi vyhrnul sukni. Když objevil ty barevné proužky, moc nadšeně se netvářil. Spíš se znechuceně ušklíbl: „Co to má být?“
„Původně to byl šál,“ vysvětlil Marmond klidně. „Ale věděl jsem, že bys jí nedovolil mít na krku nic barevného, tak z toho věštcova matka vyrobila něco mnohem lepšího. No, není to kouzelné?“ Vstal a šel ty moje punčochy snad i obdivovat.
Ínemak se tvářil přemýšlivě, pak se zašklebil: „Dobře. Může je mít, ale jen tady ve věži! Žádné další hlouposti už vám nedovolím.“
Marmond se obrovi hluboce uklonil a slíbil, že až do úplňku budeme oba vzorní. Obr spokojeně kývl, poručil nám odpočívat a pak mi konečně podal mé červené šaty. „Ty si oblečeš jen na oslavu!“ zavrčel přísně.
Když obr zmizel, Marmond na mě vítězoslavně mrkl. „Vidíš? Červené šaty máš zpátky, takže žádné jiné od Morana nepotřebuješ.“
Chvíli jsme pak v klidu odpočívali. Měla jsem na Marmonda tisíc otázek, ale jeho unavený pohled mi nedovolil se na nic ptát. Čekala jsem, jestli začne mluvit sám, jenže on zase usnul. Dívala jsem se na spícího Marmonda a přemýšlela, co se mu asi zdá?
Hlasité předčítání