Nad propastí

Byla zvláštní, podivínská, pro mnohé možná trochu jiná.
Těžko se hledají slova, jež popsala by, kým doopravdy byla.
Nad propastí stála a tiše se smála ironii života.
Potácela se mezi dvěma světy, mezi dvěma JÁ,
Nad propastí stála a čekala svůj pád. 
Doufala v lepší start, že minulost zmizí ve tmách.
Na spálený kus papíru psala sloky básně
o rozervané duši, o díře v nitru prázdné.
Kdo přečetl by její verše?
Kdo našel by v nich krytý smysl?
Kdo znal by pocit nicoty?
Kdo použil by šestý smysl?
Ten, kdo jako ona před spánkem dlouho přemítá,
snad rozuměl by, proč nad propastí cítí se tak svobodná.
Srdce z olova, duše chlad,
úsměv na tváři skrývá bolehlav.
Výkřiky do prázdna snad nikdo neslyší,
nikdo si nevšímá smutných očí plných lží.
Nádech a výdech, tlak na hrudi, přestává se bát.
Skočila z propasti, chtěla roztáhnout křídla, následoval pád.