Přistoupil blíž, objal ji pevně a políbil na rty. Andrea mu polibek opětovala, její ruce mu spočinuly na zádech, snažila se zadržet čas.
Chvíli na sebe hleděli. V tom tichu se odehrávalo víc než ve slovech. Adam cítil, jak mu v hlavě znovu ožívá ta myšlenka. Ona to ví. Musí to vědět. A přesto mlčí. A právě to mlčení bylo nejhlučnější.
Andrea sklopila zrak, pak ho znovu zvedla. „Našel jsi to, co ti vzali?“ zeptala se tiše.
Otázka padla jako kapka do hluboké vody. Nenápadná, ale s ostrým dopadem.
Adam se na okamžik odvrátil. V hrudi se mu sevřelo cosi těžkého, přestal dýchat na chvíli. Pak se podíval zpět.
„Ještě ne,“ řekl. „Ale najdu.“
Usmál se na Andreu, znovu ji objal. Ale ve chvíli, kdy si nehleděli do očí, se jeho výraz změnil. Jemný úsměv nahradil tvrdý, téměř nepřátelský pohled. V jeho mysli se opakovala jediná věta, znovu a znovu, jako ozvěna v prázdné místnosti:
*Já na to přijdu. A přijdu i na to, kdy jsi ty. *
Hlasité předčítání