„Nechci zpátky,“ šeptá. „Nechci do systému.“
Slova nedopadnou. Všechno zhasne.
Záblesk.
Ticho.
Adam otevře oči. Strop tvoří kovové panely, světlo je ostré, bez stínu. Elektrody tisknou kůži na spáncích, jejich kontakt pálí. Ticho narušuje pravidelné pípání přístrojů, rytmus bez života. Za průhlednou stěnou stojí postava v bílém plášti. Žena. Ne Andrea. Ale rysy odpovídají. Příliš přesně.
„Vítejte zpět, Subjekt 001,“ pronese hlas bez emocí. „Sekvence byla nestabilní. Ale emoce byly silné. To je pokrok.“
Adam zkouší zvednout ruku. Nehne prstem. Tělo zůstává nehybné, připoutané k opěrám. Vzpomínky víří v hlavě, obrazy se prolínají. Rybník, dotek, hlas. Dům. Andrea. Ale tady není voda. Není vůně borovic. Jen kov, pot a pach dezinfekce.
„Kde je Andrea?“ vydechne.
„Andrea neexistuje. Byla vytvořena podle vašeho profilu. Vy jste ji učinil skutečnou. To je cenné.“
Vzduch pálí v plicích. Z každého nádechu stoupá zápach vlhka, plísně, starého materiálu. Pot stéká z čela, slaný, studený. Tělo bolí. Každý sval připomíná váhu, kterou nesl. Tohle není sen. Tohle není vzpomínka. Tohle je skutečnost. Adam mlčí. Slova ztrácí význam. Otázky nedávají smysl. V hlavě se formuje něco jiného. Ne pochybnost. Ne strach. Plán.
„Kdo jste? Kde to jsem? A co se to tu děje?“ ptá se nervózně Adam.
„Otázka je, zda víte, kdo vůbec jste VY!,“ odpověděla osoba ve tmě v rohu místnosti.
Adam se díval tím směrem. Postava se dala do pohybu a opustila bezpečnou náruč stínu. Adama polilo studené horko. Není to někdo, ale něco. Bytost se vznáší nad zemí. Tělo bez tvaru, oči rudé, žhnoucí jako láva, ale bez tepla. Z nich vyzařuje chlad, který proniká hluboko do kostí. Vzduch kolem ztuhne, barvy vyblednou. Adam cítí, jak mu tuhne krev v žilách. Každý nádech pálí. Každý pohled na tu věc vyvolává v mysli obrazy, které tam nepatří — dětské noční můry, vzpomínky na smrt, strach, který nemá jméno.
Když bytost promluví, její ústa zůstávají nehybné. Slova nezní nahlas. Zní uvnitř. Přímo v hlavě.
„Co jste zač?“ vydechne Adam. Hlas mu vibruje v hrdle, roztřesený, slabý.
„To tě nemusí zajímat. Zajímat by tě mělo, že my máme kontrolu. My vše ovládáme. My vše řídíme.“
Slova se zarývají do mozku. Ne jako zvuk, ale jako tlak. Adamovi praská hlava. Bolest vystřelí do spánků, oči zalité slzami. Všechno kolem rozmazané. Země pod ním mizí. Vědomí se tříští.
A pak — ticho.
Silueta zmizí. Žádný pohyb. Žádný zvuk. Jen prázdný prostor, kde před chvílí stála. A chlad, který zůstává.
Hlasité předčítání