Adam lapá po dechu. Plíce pracují naplno, ale nemůže pořádně dýchat. Vzduch je těžký, zatuchlý. Tlak narůstá. Jeho dlaň spočívá na vibrujícím skle. Chvění sílí. Sklo praská v jemných, neviditelných liniích, jako by se svět kolem rozpadal pod jeho dotekem. Barvy zběsile mění odstíny a blednou do šedé až nakonec zůstane jen černá. Tam kde předtím bylo zrcadlo je nyní zářivě bílá silueta. Vstup do jiného světa. Adam udělá krok vpřed. Zrcadlo ho pohltí – bez varování, bez šance na odpor.
Jen ticho. Jen chlad.
Nejprve ho cítí v konečcích prstů, ale jak je vtahován více a více dovnitř, cítí ho v rukách, v nohách až cítí tuhnout krev v žilách. Vlna mrazu mu prochází tělem. Cítí jak se otupělost rozlévá do každého nervu. Ale s chladem přichází něco víc. Data. Obrazy. Vzpomínky.
Mysl se mu zaplavují příběhy, které nikdy neprožil. Smích dítěte, bolest ztráty, dotek lásky – ale nic z toho není jeho. Jsou to cizí životy, cizí bolesti, cizí radosti. Fragmenty reality, které mu nepatří. A přesto je cítí, jako by byly jeho vlastní. Když se dýchání uvolní, Adam stojí uprostřed obrovské haly. Strop mizí v temnotě, stěny neexistují. Nekonečné řady lidí sedících v křeslech, každý napojený na přístroje. Kabely vedoucí do lebek, obrazovky před nimi zobrazují domovy, rodiny, práce. Mají zavřené oči a klidné tváře. Nehýbou se. Nad hlavami lidí krouží bytosti. Jsou to světlo pohlcující siluety s očima tvořenými tekutým kovem. Tyto bytosti řídí tok informací, sledují každý detail. Vkládají obrazy do myslí, rozhodují o emocích. Určují, co kdo uvidí, co kdo pocítí. Adam se rozběhne mezi řadami, snaží se něco udělat. Cokoliv. Probuďte se!“ křičí až hlas mu praská v hrdle. „Tohle není skutečné! Poslouchejte mě!“ Volá z plných plic, ale jeho slova se rozplývají jako kapky deště na skle. Nikdo z lidí neodpovídá. Dál sedí nehybně. Každý z nich je uvězněný ve své vlastní iluzi – v dokonalém světě, který neexistuje. Těla spí, ale tam uvnitř se smějí, pláčou, milují. Tam uvnitř žijí. Adam se zastaví, lapá po dechu. „Prosím… probuďte se, kdokoliv…“ šeptá. Ale odpovědí mu je jen ticho. Ticho, které ho přivádí k šílenství. Adam pomalu vstupuje do zadní části haly. Jeho kroky se rozléhají v prostoru. Vzduch tu páchne kovem a vlhkost se mu lepí na kůži. Před ním sedí další lidé – také nehybní, tiší, ztracení. Každý z nich má za krkem připojený tenký aparát, který se jako had vnořil hluboko do páteře. Jehla míří přímo do středu mozku, přesně, bezchybně. Není tu krev. Není tu bolest. Jen ticho. Z konce jehly vede průhledná hadička, která ústí do skleněné nádoby. Uvnitř každé z nich pulzuje kapalina – živá, proměnlivá. Někdy září zlatavě, jindy je bezbarvá. Kapky dopadají pravidelně, rytmus připomíná tlukot srdce. Ale není to srdce těch lidí. Je to rytmus systému. Hladina v nádobách pomalu stoupá. Nezastavitelně. Přístroje kolem těl blikají, šeptají si mezi sebou v jazyce dat. Analyzují. Třídí. Ukládají. Adam stojí jako přikovaný, oči upřené na podivný proces před sebou. Sleduje, jak z lidí něco odtéká – pomalu, bez odporu. Není to krev. Není to žádná jemu známá tekutina. A přesto cítí, že je to důležité. Zásadní. Nikdo nevydá ani hlásku. Těla zůstávají nehybná – až děsivě klidné. Na obrazovkách před nimi běží životy, které vypadají skutečně. Domovy plné tepla, rozhovory plné smíchu, doteky plné lásky. Každý člověk tam uvnitř žije. Směje se. Miluje. Dýchá. Ale zároveň ztrácí něco, co nelze pojmenovat. Něco, co tvoří člověka člověkem.
V hlavě mu víří otázky:
“Co je ta látka? Proč ji sbírají? Kdo rozhoduje, kolik jí odebrat?”
Nad hlavami lidí tiše krouží bytosti. Jejich oči se lesknou jako zrcadla bez emocí. Sledují každý Adamův pohyb. Neodpovídají. Nepromluví. Jen pozorují. A Adam tam stojí, s pocitem, že je jediný, kdo si všiml, že se tu děje něco nevratného. Něco, co nelze vzít zpět. Zůstává stát, neschopen pohybu. Jeho pohled se zarývá do postavy před ním – do těla, které je jeho vlastní. Stejné rysy. Stejné držení. Dokonce i ta drobná jizva nad obočím, kterou si přivodil pádem z kola, když byl ještě malý kluk. Každý detail souhlasí, ale přesto… něco je jinak. Tělo nehybně sedí, napojené na stejný systém jako ostatní. Kabely vedou do zátylku, obrazovka před ním zobrazuje známé obrazy – jeho byt, deník, zrcadlo. Všechno, co prožil. Všechno, co si pamatuje. Každý detail potvrzuje, že tohle už jednou viděl. Ale nikdy takhle. Adam najednou necítí své tělo. Necítí dech. Necítí tíhu vlastních končetin. Všechny vjemy ustupují do pozadí, jako by ho někdo pomalu odpojoval od světa. V hlavě zůstává jediná otázka. Hlasitá. Neodbytná. Pohlcující.
“Je to on? Nebo kopie? Je nyní jen pouhé vědomí, které bylo odděleno od těla a vloženo do systému?”
Otázka se mu zarývá do mysli jako trn. Nedává prostor jiným myšlenkám. Nedává prostor dechu. A v tom tichu, mezi blikajícími obrazovkami a nehybnými těly, Adam poprvé pocítí, že možná už není tím, kým si myslel, že je. Postava v křesle zůstává připoutaná, zbavena nároku na svobodu. Obrazovka před ní dál promítá simulaci – až příliš přesvědčivou, až příliš dokonalou. Adam cítí, že něco nesedí. Něco zásadního chybí. Ale nedokáže říct co. Všechno působí reálně… a přesto falešně. Jako sen, který se snaží napodobit skutečnost, ale vždycky mu něco unikne. Vzpomínky, které měl za vlastní, teď visí před ním jako připravený scénář. Jsou to jeho obrazy, jeho chvíle, jeho život – ale bez něj. Cítí, že je pozorován. Ne jako člověk. Jako zdroj. Vlastní páteř začne brnět. Tlak v zátylku se vrací. Strach se plíží tělem jako stín. Adam se snaží pohnout, ale tělo odmítá reagovat. Otáčí se, hledá únikovou cestu, ale prostor se rozpadá. Stěny ztrácí tvar, světlo bledne, zrak se kalí. Všechno se halí do mlhy. Nohy těžknou, nechtějí nést váhu. Víčka se zavírají, pomalu, neodvratně. V uších mu hučí. A pak – tma…..
….Najednou je zpět. Leží ve své posteli. Slunce svítí skrz žaluzie, kreslí na stěnu známé vzory. Vzduch voní po kávě. V dálce štěká pes. Telefon má signál. Wi-Fi funguje. Internet běží. Fotografie na stěně jsou správné. Knihy v knihovně sedí. Deník nikde. Zrcadlo odráží jeho tvář – přesně tak, jak má. Všechno působí normálně. Adam sedí, srdce mu buší, tělo se chvěje pod tího posledních chvil. V hlavě mu zní jediná věta. Jasná. Neodbytná.
Mrazivá.
„Nejsi doma. Nevěř jim.“
V tom zvuk telefonu prorazí ticho místnosti. Displej rozsvítí jméno: Andrea. Adam se zmocní divný pocit a neví proč. Pohled má upřený na displej teleofnu. Prsty se třesoucím pohybem přiblíží k ikoně hovoru. Spojení je navázáno. Hlas prochází skrz reproduktor.
„Ahoj…“ vydechne. Hlas má roztřesená bez jistoty.
„Adame?“ ozve se z druhé strany. Lásko, stalo se něco?”
Adam mlčí. Myšlenky víří, jazyk hledá slova, ale žádné nedokáže vystihnout to, co právě prožil.
Já… měl děsivý sen. Bože… to bylo hrozný. Myslel jsem, že je to skutečný. Nemůžu se ani nadechnout….Viděl jsem jiný svět. Viděl jsem lidi… byli na přístrojích…“
Na druhém konci zavládlo ticho. Slova, která právě slyšela, nedávají smysl, ale Adam zní příliš naléhavě na to, aby je ignorovala. Po chvíli promluví.
„Byl to jen sen lásko, ale chce slyšet všechno. Poslouchej, už jedu od doktorky, chci tě vidět. Dáme si snídani? U Ufona, jako vždycky. Co říkáš?“
Adamovi ta slova vrátí barvu do tváře. Návrh je jeho záchranné lano. Most zpět do světa, který zná. Kavárna Ufon – jejich útočiště, místo, kde čas zpomaluje, kde realita získává pevnější obrysy. „Jo… to zní dobře,“ souhlasí. Hlas získává zpět ztracenou jistotu.
„Potřebuju vidět něco skutečného.“ „Za dvacet minut?“ „Budu tam.“
Spojení je přerušeno tichem. Adam zhluboka vydechne, hrudník se uvolní, tlak v hlavě poleví. Možná to byl jen sen. Možná ne. Ale jedno ví jistě – potřebuje ji.
Potřebuje odpovědi. A možná právě Andrea dokáže otevřít dveře, které zůstávají zavřené.
Hlasité předčítání