U vysokoškolských kolejí stojí jedna dívka,
smutná zdá se, však nepláče a nenaříká.
Toho dne Sněhová královna navštívila město malé,
netušila ale, že dívčino srdce má ve zvyku být stálé.
Na obloze vykouzlila pro mě vloček snad tisíce,
a tak hustě sněžilo na konci druhého zimního měsíce.
Však jen jedním směrem upřela jsem svůj zrak,
na chvíli smutná být nezdám se, právě naopak.
Pohled svůj naplnila jsem veškerou vřelostí,
a do své ruky vložila snad i trochu něžnosti.
Jen jedna vločka, získala si pozornost mojí,
za nedlouho věděla jsem, jak velice já miluji jí.
S malou nadějí v srdci jsem po ní toužila,
a sledovala, jak vločka vzduchem vesele si kroužila.
S každým pohybem získávala moje srdce více,
a já chudák ani nevnímala, jak mráz bodá líce.
Že toužit po ní, není hřích, v to tiše jsem doufala,
natáhla k ní ruku, zmatená a už i trochu zoufalá.
Vločka však mojí ruku bez zaváhání obešla,
na chvíli zarazila jsem se, a pak tiše odešla.
V hlavě zmatek a pak s žalem přemítání,
čekala jsem od vločky stejně vřelé uvítání.
Vždyť láskou chtěla jsem jí chladu zbavit,
vždyť chtěla jsem hezké chvíle jenom s ní strávit.
A pak jako by mi někdo do srdce nůž vrazil,
začala jsem vnímat sníh, co na rukou mě mrazil.
Po konečcích prstů voda stékala mi dolů,
a já si uvědomila, že nikdy nemůžeme být spolu.
Ač nechtěla jsem, srdce mé s chladem vedlo boj,
nemohla jsem se toho tepla zbavit, vždyť nejsem stroj.
„Pro vločku by byla má ruka až moc teplá?“ ptám se,
v očích slzy mám, a směrem k vločce už ani nedívám se.
Pokud jsou pro ni příliš teplé ty moje ruce,
neštěstí jejího života byla bych strůjce.
Se mnou by šťastně ona nemohla žít,
a já za nedlouho stejně musím odejít.
Než se vrátím, dvakrát změní se roční období,
Sněhová královna odejde, i její zámek ledoví.
A tak se mi teď po tváři bez přestání kutálí slzy,
rozum uklidňuje, že po návratu vločky uvidím zas brzy.
I když přijde další zima a s vločkami shledaní,
už teď vím, že nebudu se pokoušet o její hledání.
Nemohla jsem pro ni nic udělat ani teď,
a tak nemá cenu čekat na zimní předpověď.
Svoje oči bych přece jen znovu trápila,
a ani další zimu by ruka chladnější nebyla.
A tak jen v její štěstí doufat můžu,
to je to jediné, na co se zmůžu.
A protože se další bolesti v srdci budu bát,
přikazuji si před vločkami již deštník rozvírat.
Aby až nad hlavou mou zase jednou proletí,
nezačala jsem já znovu toužit po jejím objetí.
Hlasité předčítání