Smutek za Ohynem a další útěk

–Proč stín zmizel?–

Obr Ínemak se od minula pořád zlobil. Ani se se mnou nezdržel. Hodil mě zase do vězení. Nic neříkal, na moje fňukání a prosby nereagoval. Zmizel a nechal mě brečet ve vězení. Bylo mi smutno za Ohynem. Naříkala jsem u mříží. Zolty mě vyhrožoval politím. Začala jsem ho přemlouvat k útěku, ale Zolty se přemluvit nedal. Zlostně jsem na něho zahučela:

,,Víš, Zolty, myslím že kdybys chtěl, tak už tu dávno nejsi…stejně, jako Bojka Rybák!”

Zolty se šíleně rozčílil, zařval:

,,No jasně, já nejsem zrádný jako on! Jsem mnohem víc! Jsem přeci princ! Ale co ty? Ty nejsi… nic! Stejně, jako ten zelený mizera! Nechápu, jak mě můžeš dávat za příklad toho odporného Rybáka!”

Křikla jsem na Zoltyho:

,,Na co ti je, že jsi býval princem… teď jsi jen otrokem obra! I když Bojka nikdy žádným princem nebyl, má se mnohem líp, než ty! Je svobodný a bohatý! To mu můžeš jen závidět.”

Zolty se nafoukl, už neřekl nic. Konečně se otočil a odešel od mé klece.

Povzdechla jsem si, toho už nikdy asi k ničemu nepřemluvím… je ztracený, ale já tady nevydržím. Nešťastně jsem fňukla a zavolala na stín. Skoro hned tu byl. Prosila jsem ho, aby mě zase odnesl, ale ne domů.

,,Přeju si za Ohynem!”

Ale stín mě to začal rozmlouvat.

,,Ohyn je pod dohledem obra…není ta pravá chvíle vidět Ohyna…”

Kývla jsem a povzdechla:

,,Tak mě vezmi kamkoliv jinam…potřebuju si někde provětrat hlavu!”

Stín se zasmál, objal mě a zašeptal:

,, S radostí, když chceš, aby ten tvůj Ínemak zase běsnil!”

Zasmála jsem se:,,Jo, chci aby šíleně běsnil a zbořil vězení!”

,,Stín se taky zasmál:

,,To sice neudělá, ale tvoje útěky mě baví víc, než nářky za mřížemi!”

Tak jsem zmizela ze stínem. Potulovali jsme se nočním městem. Najednou se za mostem zastavil.

,,Myslím, že už nás sledují Marmondovy stíny!”

To mě vyděsilo. Nechci, aby mě chytily! Ale můj stín najednou zmizel, prostě byl pryč a mě nechal, abych utíkala před stíny sama! To jsem nechápala, proč zmizel? Ale pak jsem si všimla Marmonda! Vyšel jen tak ze tmy a chytl mě. Pokýval na mě hlavou, potichu zahučel:

,,Musíš zpátky a hned! Pán se moc zlobí!”

Bránila jsem se, nechtěla jsem zpátky, křikla jsem:

,,No a co! Tak ať se zlobí…nechci zase do vězení…hned mě pusť!”

Marmond mě najednou objal. Zašeptal.

,,Nevzdoruj. Prostě jdeme hned k obrovi. Promluvíš s ním… třeba už tě nechá se mnou ve věži. Ty tvoje útěky musí přestat!”