„Jak to, že ty, loupežnický synek pláčeš?“ zeptala se Káťa. Cipísek si utřel slzy a řekl: „Když mě se stýská.“ Káťa vzala do náruče malého loupežníčka a spolu se Škubánkem mu zazpívali.
Hajej dadej Cipísku
pofoukej si bolístku
a když budeš pěkně spát
krásný sen si můžeš zdát
Nežli večer zavřeš víčka
vzpomeň si na Večerníčka
pohádky jsou pro děti
tohle račte věděti
Když Cipísek usnul, dokončili potichu všechny obrázky své odpočítávání skoro šeptem. Poté všichni následovali Cipíska v jeho spaní.
Ráno se probudila jako první Šebestová. Vylezla na polici s knihami a nalistovala v knize O loupežníku Rumcajsovi stránku, kde byl obrázek celé loupežnické rodiny. Vystřihla nůžkami obrázek, ale opět se jí to příliš nepovedlo. To jí však nevadilo a nalepila na Cipíska tuto nepovedenou vystřihovánku. Když se Cipísek probudil, měl velikou radost, že je s tátou a mámou a křivé stříhání mu vůbec nevadilo.
Když rodina přijela z dovolené, děti vešly do pokoje. Maminka je provázela a hubovala je, že tu nechaly takový binec, a tak děti rozházené PEXESO uklidily. Ještě týž večer si PEXESO vyndaly a hrály ho. Přišlo jim divné, že jsou některé obrázky tak nějak jiné, ale když uviděli na posledních sami sebe, smály se a měly radost. Přesto jim bylo líto těch poškozených a už nikdy PEXESO nenechali ležet tak, jako před dovolenou.
Zazvonil zvonek a pohádky je
konek
vlastně konec
Hlasité předčítání
