Protože se nepřístojnosti děly i za starých časů, stalo se nikoli poprvé, že jistý sedlák přivedl děvečku do jiného stavu. Když se dítě narodilo a věc tím vyšla najevo, vyhnala žárlivá selka děvče ze statku, synáčka si však sedlák ponechal, protože jeho manželství bylo bezdětné. Zoufalé matce nezbylo než se obrátit na vrchnostenský soud.
V rozporu s lidovým podáním nebyl místní soudce o nic větší hlupák, než bývá obvyklé, a předsudky také netrpěl, neboť se navzdory konvencím oženil s chudou, leč krásnou horákyní bystrého úsudku. Náhodou mu byla uvedená žaloba přednesena krátce před polednem a protože nechtěl rozhodovat na lačný žaludek, odložil vynesení rozsudku na odpoledne a odebral se k obědu. Doma se zvědavá žínka zajímala, čím se zrovna zabývá. Soudce stručně sdělil, oč jde.
„A jak rozhodneš?“ zeptala se manželka.
„Jak můžu rozhodnout?! Děvečka je chudá jako kostelní myš a má sama sotva co do huby. Sedlák je sice trochu náfuka, ale jinak docela slušný člověk a kluka hravě uživí i vychová. Nechám ho jemu.“
„Ty jsi mi pěkný rozumbrada,“ namítla paní. „Kdo to jakživ slyšel, aby čerstvě narozené kůzle dostal majitel plemenného kozla místo toho, aby zůstalo pěkně u kozy?!“
Soudce se nad tím zamyslel a odpoledne s plným žaludkem přiřkl dítě bývalé děvečce. Sedlák jen pokrčil rameny.
Asi za měsíc se matka samoživitelka objevila znovu s tím, že by jí měl sedlák na dítě přispívat. Soudce opět přerušil řízení do odpoledne a šel se domů najíst.
„Jak rozhodneš tentokrát?“ tázala se žena.
„Ty o tom víš? Žes to byla ty, kdo tu chuděru za mnou poslal?“
Paní to nepopřela, a dál se dožadovala manželova právního náhledu.
„Jak bych měl rozhodnout?!“ odvětil mezi sousty. „Kdo to jakživ slyšel, aby majitel plemenného kozla přispíval majitelům kozy na výživu kůzlete?! Je to naopak on, komu náleží odměna za oplodnění!“
„To je mi pěkná judikatura!“ zvolala manželka. „Jak můžeš srovnávat dítě s kůzletem?“
„Nevyženu tě,“ pravil soudce, dolévaje si chutnou bramboračku. „Jednak pro velikou lásku, kterou k tobě chovám, a pak také proto, že si o tobě nedělám iluze a moc dobře vím, že nejsi horákyně moudrá, ale chytrá, takže klidně soudíš podle toho, co se ti zrovna hodí.“
Není známo, jak tenkrát odpoledne dosyta najedený soudce rozhodl, neboť příslušný list soudního spisu v nestřeženém okamžiku rozžvýkala zahradníkova mlsná koza.
Hlasité předčítání
