V temnotě se rodí bolest, ale i ti, co se rozhodli ji sdílet — je to pro ně poslání, ne jen prázdné cíle.
Nejsou slavní. Nejsou vidět. Ale mění svět — jeden dotek, co slyší volání.
Leží na zemi, duše v prachu, tělo je v křeči, ztracené ve strachu.
V očích není jas a srdce skoro nebije, svět mlčí zas — nevadí, že ho fet zabije.
Prášky na stole, flaška v dlani, hledá klid, ale padá hlouběji.
Nikdo ho nevidí, nikdo ho neslyší, dokud nepřijde ten, co nečeká „děkuji“.
Jsou tu, když svět se zlomí, když ticho křičí víc než slova.
Jsou tu, když duše padá, když bolest v srdci znovu klová.
Jsou tu, i když sám krvácí, i když ho nikdo nevidí.
Jsou tu — štít pro ty, co ztrácí, světlo v temnotě lidí.
Nositelé světla — tam, kde duše krvácí, jejich zbraně: soucit, starost přichází.
Zvedají z popela ty, které síla zradila, hrdinové tichých, když slabost zvítězila.
Nečekají slávu, jen lásku v srdci nosí, v očích mají jiskru, co temnotu kosí.
Jdou tam, kde bolest šeptá, kde naděje se ztrácí, při každém pádu se síla z ticha vrací.
Jsou tu, když svět se zlomí, když ticho křičí víc než slova.
Jsou tu, když duše padá, když bolest v srdci znovu klová.
Jsou tu, i když sám krvácí, i když ho nikdo nevidí.
Jsou tu — štít pro ty, co ztrácí, světlo v temnotě lidí.
Dveře se otevřou, tělo bíllé jak sníh, neptá se proč, jen sedne si k ní.
Neříká „vydrž“, neříká „musíš“, jen jsem tu drží jí v temnotě bytu
Brácha v léčebně, sestra v dluhu, každý má démony, co táhnou ho dolů.
Ale když se spojíme, když se nezlomíme, můžeme být štítem — i když sami krvácíme.
Jsou tu, když svět se zlomí, když ticho křičí víc než slova.
Jsou tu, když duše padá, když bolest v srdci znovu klová.
Jsou tu, i když sám krvácí, i když ho nikdo nevidí.
Jsou tu — štít pro ty, co ztrácí, světlo v temnotě lidí.
Tam, kde se lámou dny a noc je bez jména,
kde ticho dusí dech a bolest je proměna.
Tam kráčí ti, co nesou světlo v dlaních,
i když sami padají, drží druhé v nadějích.
Jsou tu, když svět se zlomí, když ticho křičí víc než slova.
Jsou tu, když duše padá, když bolest v srdci znovu klová.
Jsou tu, i když sám krvácí, i když ho nikdo nevidí.
Jsou tu — štít pro ty, co ztrácí, světlo v temnotě lidí.
Tam, kde se lámou dny a noc je bez jména,
kde ticho dusí dech a bolest je proměna.
Tam kráčí ti, co nesou světlo v dlaních,
i když sami padají, drží druhé v nadějích.
Jsou z masa a kostí, nemají křídla, ale přesto jsou andělé
jsou unavení na pokraji vyčerpání, ne vždy se tváří vesele
V bolestech co jiní mají, zachraňují životy i když samy padají
A když se den zlomí, když noc je bez konce, oni jdou zde… pomáhají
Mivo 9.8.2025
Hlasité předčítání