–Neztratím se-
Minule jsem ujela Normanovi a Marmondovi na jednorožci, kterého jsem dostala od Rohejše. Bylo to moc krásné nechat se unášet jednorožcem jen tak po lesních stezkách. Pak jsem ho ale zastavila a řekla mu:
„Měli by jsme raději zpátky, aby si ti dva nedělali starosti, že jsem se jim ztratila, snad už je to jejich věčný brblání přešlo, nebo myslíš, že ne?”
Jednorožec odfrkl a pokýval hlavou, otočil se a nesl mě zpátky k Normanovi a Marmondovi. Už zdálky bylo slyšet jejich bručení. Norman akorát brblal:
„Určitě se ztratila a ti mizerní psi zase nikde!”
Marmond na něho zahučel: „Nedělej si starosti, moje stíny ji sledují a přivedou ji zpátky!”
Norman ale brblal dál:
„Vypadá to, že místo k Bledé vráně dojdeme tak akorát na rozcestí a bude zase tma! V noci k ní přeci nepůjdeme! Zdržela nás a teď je kdo ví kde! Nakonec ji ještě dostane Olda s bandou!”
Marmond se zasmál: „Ale no tak, věř mi! Vidíš, už je tu… neztratila se!”
-Dva bručouni-
Zasmála jsem se na Normana i na Marmonda a z legrace na ně houkla:
„Tak kde se loudáte vy dva?”
Norman protivně zabručel:
„Hele ty se vezeš na koni a na nás budeš hledět z výšky, že se podle tebe loudáme, nebo co?”
Zasmála jsem se a připoměla: „To není kůň, ale jednorožec!”
Norman zafuněl: „Ale no jo! Nepotkalas cestou psy?”
Zakroutila jsem hlavou, že nepotkala.
Norman si povzdechl, pak se zeptal:
„A co Rohejš? Toho už jsi taky neviděla?”
Při vzpomínce na Rohejše a na jeho divný pohled se mi zatočila hlava. Udělalo se mi slabo. Málem jsem se zřítila dolů, kdyby mě nepřichytil Marmond. Zašklebil se na mě a zasyčel:
„Dávej pozor!… Pořádně se drž, ať nesletíš na zem!”
Norman na mě nespokojeně zabručel:
„Vidíš, to máš s toho, že se nenajíš! Pak jsi tak zesláblá, že ani na koni se neudržíš!”
Marmond se přidal a zas na mě oba brblali, až mě to nebavilo. V tom se objevili Normanovi psi a za nimi několik vlků. Vypadali přátelsky, asi se k nám chtěli připojit na cestu. Ale Norman vlky naštvaně zahnal. Vyhrkl:
„Co s tolika hladovými krky na víc?”
Normanovi psi se tvářili zklamaně, že Norman vlky zahnal. Rozběhli se za nimi. Normanovo bručení na jeho nevděčnou smečku bylo legrační. Hučel i na Rohejše. Pronesl:
„Tak si myslím, že Rohejš určitě schválně vyplašil zvěř, proto jsem zatím nic neulovil.”
Marmond se na Normana praštěně zatvářil:
„Proč by to dělal?”
Norman pohl ramenem:
„Má k tomu víc důvodů!”
Norman se zastavil. Zahleděl se podezíravě na Marmonda, obvinil ho:
„Když mi neplaší zvěř Rohejš… je to tvá vina! Můžou za to ty tvoje děsivé stíny všude kolem!”
Pustil se s Marmondem kvůli tomu do hádky. Marmond se urazil, ale neudělal nic, aby Norman ulovil aspoň zajíce! Tak na Marmonda nepřestával hučet, až se Marmond naštval a mávl svojí hůlkou. Ale místo něčeho pořádného, jak si přál Norman, se před nás sesypaly ze stromu hory ořechů. Pak jsme seděli s Marmondem pod stromem, loupali tlustý zelený slupky, rozbíjeli skořápky a snažili se s toho dostat ořechy. Zabavili se tím, kdo dokáže se skořápky vytáhnout nerozdrobený ořech, smáli jsme se spolu s Marmondem, ale Norman na nás kroutil hlavou…
-Pozor na Rohejše-
Norman šel zatím na lov s nespokojeným hučením, že Marmond toho víc nesvede! A copak je nějáká veverka, aby se cpal ořechy? Po chvíli na nás od někud z lesa volal, aby jsme mu šli pomoct. Ulovil něco moc velkého! Vypadalo to jako divočák. Norman měl s toho radost. Úplně šílel, když se k němu nahrnuli jeho psi i se smečkou vlků a pustili se do kořisti. Řval na ně, aby na nás taky něco zbylo! Zhlouby lesa se ozval hluboký a děsivý smích Rohejše. Objevil se zas u nás v těsné blízkosti. Vlci i psi před ním utekli. Rohejš na nás pokýval hlavou:
„Zvu vás na večeři k nám! Naše ženy vám připraví něco mnohem chutnějšího, tohle nechte vlkům!”
Norman, ani Marmond pozvání od Rohejše nechtěli příjmout.
„Jde se k nám, buďte bez obav, mám to s obrem už vyřešené!”
Taky se mi ale vůbec nechtělo k Rohejšovi! Začala jsem ho prosit:
„Mohl bys mě prosím pustit? Nechci jít k tobě na večeři…”
Rohejš se smíchem oznámil: „Neboj! Pustím tě až u stolu a usadím si tě k sobě!”
Čekala jsem od Normana, nebo od Marmonda záchranu, ale pomalu šli za Rohejšem. Myslím, že se oba Rohejše obávají… zaslechla jsem jak spolu potichu brblou:
„Obr nám to, že jsme přijali pozvání od Rohejše jen tak nedaruje… nejspíš skončíme znovu ve vězení! A zas kvůli ní!”
Bručeli celou cestu k Rohejšovi. Já se trochu taky obávala. Rohejš měl ten stejný pohled jako v tom snu, byla jsem jím okouzlená. Nakonec se stalo něco nečekaného! Zastoupil nám cestu Ínemak, zavrčel na Rohejše:
„Ty je takto k sobě lákat nebudeš!”
Rohejš zahučel: „Na něčem jsme se přeci dohodli! Sázka je sázka a já ji vyhraju!”
Ínemak posměšnějí zavrčel: „O tom pochybuju!”
Norman s Marmondem šli před obra oba padnout a žalovali na mě, že jsem se chovala celou dobu moc zle! A Rohejše k sobě schválně lákala! Na to se Rohejš rozesmál i obr se zasmál, zakroutil hlavou:
„Já to viděl! Zas tak zle se nechovala. Rohy jí na štěstí ještě nenarostli!”
Nějak se na to všichni rozesmáli. Já ale ne. Pro mě to bylo docela děsivý, obzvlášt, jak mě Rohejš postavil na zem a řekl obrovi:
„Co není může být! Rohy by ji slušely, né?”
Ínemak na mě protivně vyhrkl: „Tak co, necháš Rohejše, aby si tě označil a narostly ti rohy?”
Zakroutila jsem hlavou:
„Ne, nechci mít rohy!”
Marmond pokýval:
„Kdyby jí narostly rohy, vsadím se, že by se pak z věže ani nehla!”
Vadilo mi, že se mi smějí, tak jsem na ně uraženě odfrkla:
„Jste protivní, asi raději odejdu!”
Norman se přestal smát. Obr zavrčel.
„Zdá se, že jsi dostala strach!”
Znovu se rozesmáli. Tak jsem naštvaně oznámila:
„Kdyby mě narostly rohy… všechny bych vás potrkala a zavřela do věže, za to že se mi smějete!”
Ale smích je nepřešel, naopak se ještě víc rozesmáli, až se tu ukázali ještě další dva Rohejši i všechny jejich ženy. Ptali se co se stalo? Hlavní Rohejš jim pokynul:
„Máme hosty, jděte pro všechny připravit večeři!”
Všimla jsem si, že žádná s Rohejšových žen nemá rohy a zeptala se:
„Proč by mi měly narůst rohy, když žádná s vašich žen rohy nemá?”
Nejstarší Rohejš pokýval na Rohejše se zlomeným rohem, který nás sem přivedl, vyzval ho:
„Tak jí to zodpověz!”
Rohejš se podíval na obra. Obr kývl a Rohejš se zašklebil:
„Žádná z našich žen by nikdy neudělala nic pro to, aby jí rohy narostly! Ale tvůj pán i tví přátelé si o tobě myslí, že ty si rohy zasloužíš!”
Začala jsem fňukat:
„Když je to tak, nejsou mí přátelé a obr není můj pán! Odcházím domů… už nikoho z vás nechci nikdy ani vidět!”
Norman zahučel: „No, no! Aby se ti to náhodou nesplnilo!”
-Další protivná obrova sázka s Rohejšem-
Obr kývl a začal na mě vrčet:
„Jindy bych řekl, žádný domů! Ale tvé chování je v poslední době nepřijatelné! A není to jen těmi červenými šaty, který jsem ti roztrhl, zakázal ti je nosit a ty jsi je přesto oblékla! Na víc ti neodpustím tvoje věčné utěky, už toho bylo moc!”
Vážně ukázal na Rohejše:
„Rohejš se se mnou vsadil, že jemu bys nikdy neutekla, byla mu poslušná stejně, jako všechny jeho ženy a nikdy víc nevzpoměla na Ohyna! Je to tu zas! Další podobná sázka! Moc mě zajímá, jak si s tím tentokrát poradíš!”
Hned, jak to obr dořekl, tak jsem se rozběhla pryč. Zastoupily mi cestu Marmondovy stíny. Řvala jsem na ně:
„Hned mě pusťte, musím pryč!”
Ale odnesly mě zpátky k Rohejšovi k velkému stolu, kde se všichni usadili. Ínemak si mě přitáhl k sobě na klín, zašklebil se na mě:
„Ty od toho neutečeš! Je to pro tebe další výzva! Budeš sloužit Rohejšovi, nebo on tobě? Vsadím se, že ti přibude další k tvým nohám!”
Jedna žena, která seděla nejblíž k hlavnímu Rohejšovi vstala od stolu a odešla. Nechtěla jsem se zapojit do další protivné obrovy sázky. Co ho to zase napadlo? Napřed vede spory, pak se vsází a vůbec ho nezajímá, co na to já? Proč to obr dovolí? Rohejš na mě zahučel:
„Nechtěl jsem, aby ses takto dozvěděla o té sázce! Mělo to být jen mezi obrem a mnou! Netrvám na tom, abys tu byla, když ty sama nechceš. Pokud raději chceš být zavřená s Marmondem ve věži, budu to respektovat!”
Ínemak na Rohejše zavrčel:
„Necouvej od své předem prohrané sázky! Ona nerozhoduje, kde bude, ale já! Když řeknu, aby od teď byla s tebou, bude to tak! Chci vidět, co všechno uděláš pro to, aby ti neutekla a zapoměla na Ohyna!”
Rohejš na obra kývl:
„Dobře, jak poroučíš. Určitě bude ráda, že nebude muset s Normanem a Marmondem k Bledé vráně a může tu u mě v klidu odpočívat.”
Začala jsem litovat, že jsem byla prve na Normana a Marmonda tak protivná… zdržovala je a tím strhla na sebe pozornost Rohejše. Neuvědomila jsem si, co s tím zapříčiním. Je mi jasný, že je to další nesmyslný tah obra proti mě, pro jeho pobavení! Jen, abych zas byla daleko od Ohyna a nemohla ho tak snadno vidět. Tyhle Ínemakovy opilecký sázky mě fakt štvou…
Zatvářila jsem se nešťastně. Rohejši mě pozorovali i jejich ženy. Byli mi všichni protivní. Možná obr chce, abych nakonec byla kdo ví jak šťastná, že smím dál zůstávat s Marmondem ve věži a vážila si, že si na mě občas i vzpomene. Hrozný obr! Ale co si počnu s touhle další hnusnou sázkou? Co když mi pak vážně narostou rohy? A jak tu zvládnu vůbec být s těmito všemi u stolu? Když bych se nejraději hned teď rozběhla někam pryč, daleko, co nejdál odsud, od všech! Norman s Marmondem spolu cosi řešili, ani si mě nevšímali. Možná jsou rádi, že zůstanu u Rohejše, že se zbavili mojí protivné společnosti a nemusí mě sebou vláčet. Obr se v klidu bavil s Rohejši, při tom mě pořád držel na klíně. Přemýšlela jsem, co bych nejlíp měla? Nic lepšího, než abych byla zase smrtelně nemocná mě nenapadlo, ale jak mám smrtelně onemocnět? Znamení! Musím ho hned probudit. Začala jsem se soustředit na svoji levou dlaň. V tom mě vyrušil Marmond, zašeptal mi:
„Být tebou tak tohle nedělám, raději se najez!”
Ínemak se Marmonda zeptal o co jde? Marmond mi podal medový koláč a pobaveně vysvětlil obrovi:
„Snaží se ti tu umřít hlady!”
Obr zafuněl: „Žádné umírání, jinak tě zavřu do truhle!”
Marmond i obr se na to protivně zasmáli. Jedna žena donesla Normanovi kytaru, aby zazpíval. Když Norman spustil, rozesmutněla jsem se ještě víc. Unaveně si schovala obličej do dlaní. Rohejš s dovolením obra nabídl Normanovi i Marmondovi nocleh. Ráno odejdou beze mě navštívit Bledou vránu. Asi se ani nedozvím, jak to všechno dopadne. Ínemak už taky dřímal. Jeho stisk povolil. Rohejš vstal, opatrně mě od obra vyzvedl. Tiše na mě promluvil:
„Neboj se, věř mi, nechci ti nijak ublížit, uložím tě u sebe. Odpočneš si a zítra bude líp!”
Rohejš na mě vysypal třpytivý prach… okamžitě jsem se propadla do hlubokého spánku.
-Krásný sen s Ohynem-
Ve snu se u mě objevil Ohyn. Zašeptal: „Vstávej! Utečeme spolu!”
Zasmála jsem se a vstala. Vzali se s Ohynem za ruce a utíkali spolu od Rohejše lesem. Ale stromy ožívaly, měnily se v příšery. Bála jsem se. Ohyn mě vyzvedl do náruče a zmizel se mnou k pobřeží, kde žádné strašidelné stromové příšery nebyly. Bylo krásné se toulat s Ohynem jen tak popobřeží. Objímali jsme se na útesu, pak spolu v obětí letěli s útesu do moře… ještě! Křikla jsem na Ohyna. Ohyn se zasmál a vylezli jsme s vody. Chtěli jsme se dostat zpátky nahoru na útes, ale rozpršelo se. Schovali jsme se do jeskyně. Ohyn rozdělal oheň a sušili jsme si šaty. Všimla jsem si, že moje dříve červené šaty jsou bílé! Přemýšlela jsem, čím to je? Když z hlouby jeskyně se ozval podivně děsivý řev, který mě úplně probral s toho krásného snu s Ohynem…
-Chci poznat Rohejše?-
Když jsem otevřela oči, uviděla jsem Rohejše. Díval se na mě, tak stejně, jako vždycky Ínemak. Zeptala jsem se ho:
„Ty víš o čem se mi zdálo?”
Rohejš zakroutil hlavou: „Nevím, prozradíš mi to?”
Neodpověděla jsem. Rohejš na mě tiše povzdechl: „Nemusíš, když nechceš.”
Zadívala jsem se na něho. Usmál se, kývl:
„Chceš si to u nás lépe prohlédnout? Provedu tě, abys viděla jak tu všichni společně žijeme?”
Raději bych se vrátila za Ohynem do snu, než si prohlížela, jak žijí Rohejši. Bylo mi smutno a do očí se mi nahrnuly slzy. Otočila jsem se k Rohejši zády, chci za Ohynem! Chtělo by se mi křičet a volat na Ohyna, ale netroufla jsem si rušit klid, který tu vládl. V krbu hořel oheň. Začala si představovat, že v něm tančí Ohyn. Otočila jsem se na Rohejše a zeptala se ho:
„Proč jsi s obrem uzavřel tu sázku!”
Rohejš pohl ramenem, zamručel:
„Bylo toho od obra už moc! Ponížil mě před ženami, řval, co na mě všechny vidí, když jsem jen obyčejným pastýřem jeho zvěře! Tou zvěří myslel snad i všechny ženy, které před ním utekly do bezpečí… pak padla řeč na tebe… Troufl jsem si, jen tak do větru poznamenat, že bych to s tebou zvládl mnohem líp, než kdy on a obr se toho hned chytil. Samozřejmě tomu předcházelo všechno to předešlé, co se stalo prve na oslavě…”
Podíval se na mě a zeptal: „Určitě ti o tom obr povyprávěl, nebo ne?
Zakroutila jsem hlavou: „Nic mi neřekl, jen Marmond se zmínil, že všem Rohejšům vadily moje červené šaty?”
Rohejš se zasmal: „Tak to není, chceš to slyšet?”
Kývla jsem: „Jo chci, povídej!”
Rohejš začal:
„Chci, abys věděla, že všichni Rohejšové jsou celkem uzavření, nespolečenští tvorové, kteří vždy žili jen ve své uzavřené komunitě. Hlavně pečují o stáda a starají se o veškerou zvěř. Nikdy nevyhledávají společnost jiných. Nezůčastnili jsme se nikdy ohnivých oslav v Temnovišti, ani večírků, které pořádá král Silver. V poslední době se do naší skupiny přidalo mnoho žen. Pomáhaly nám na polých, v zahradách, v sadech i se zvěří. Celkově jsme se díky nim hodně rozrostly. Také pozbírali nezvyklé množství úrody, tak jsme měli důvod k oslavám. Když bratr pozval obra na oslavu, tušil jsem problémy. Ale bratr je tu hlavní. On většinou o všem rozhoduje a komunikuje s obrem. Když probíhala oslava a přišel obr s vámi všemi, tak po přivítání a přípitku, jsi se s Ohynem někam ztratila. Já vás dva pozoroval. Šli jste spolu ruku vruce do sadu a procházeli se, pak jste zmizeli. Bratr, který vás oba taky nejspíš sledoval se zmínil obrovi. Pochválil tvoje šaty, ptal se, proč nejsi s obrem u stolu, když patříš přeci jemu, ne Ohynovi! Připil si několikrát s obrem na tebe, chtěl aby o tobě obr povídal a přivolal tě ke stolu. Obr pro vás poslal Marmonda. Bratr to nemyslel ve zlém, když řekl, že by si přál víc tvé společnosti. Normanovi to kdo ví proč vadilo a rozčílil se. Ženy mu donesly kytaru, tak se uklidnil. Když vás Marmond přivedl k obrovi, nikoho s nás nenapadlo, že vás pošle obr pryč. Bratr byl zklamaný. Obr byl opilý, rozpovídal se o tobě, ale vůbec ne v dobrém.”
Podíval se na mě, jestli ho poslouchám, zeptal se: „Mám povídat dál?”
Kývla jsem: „Jo, dopověz mi to.”
Rohejš si povzdechl a pokračoval:
„Mezi tím se Norman opil, padl pod stůl. Ženy Normana pomáhaly zvednout, i odvést do jeho hradu. Když se vrátily ke stolu, tak obr po nich chtěl, aby ho také pomohly odvést! Ale ženy se obra bály. Zastal jsem se jich, raději odešly od stolu. Začali jsme se hádat. Obr se choval zle, všechny urazil! Tak jsem si dovolil urazit tebe! Vím úplně o všem, co se kdy stalo mezi tebou a obrem. Vyčetl jsem mu to! Obr mi ulomil roh, ale přes to odešel sám zlomený!”
Rohejš se zeptal: „Chceš slyšet vážně vše?”
Tak jsem odpověděla, že chci. Rohejš se nadechl a blíž se ke mě naklonil, spustil:
„Řekl jsem obrovi, že jste oba nesourodí! On to ví sám nejlíp… co vlastně čeká, když jste tak nerovní partneři? Ano sice říká, že nerozluční, ale přitom od sebe, když u sebe, tak myšlenkami snad každý jinde… spolu, ale za jakou cenu? Takhle by to být nemělo. Já tohle nikdy s nikým neprožíval. Nikoho nenutím, aby se mnou zůstával, když nechce. Všechny ženy, které k nám přišly, jsou se mnou proto, že samy chtějí! Vím, že ty se k nim určitě nepřidáš. Nikdo s Rohejšů mi tu sázku neschválil, ale ani nerozmluvil. K obrovi by žádná s naších žen nikdy dobrovolně nešla i když je to pán! A ty… myslím si, ne jen já, že u obra jsi hlavně proto, abys mohla vidět Ohyna! Ne pro obra samého! Co mi k tomu řekneš?”
Nechtělo se mi nic k tomu říkat… A vůbec, co je mu po tom? Asi si mu obr napřed stěžoval a pak toho litoval, když už bylo pozdě. Možná se obrovi zalíbilo, jak se Rohejšovy ženy o všechno kolem ochotně starají, třeba by si to taky přál? Kolem obra jsou většinou všichni tak nějak zřízení, vystrašení, slouží mu ne proto, že chtějí, ale s donucení a s obavou o svoje životy. Jediní, kdo se k obrovi dobrovolně hlásí jsou Marmond s Normanem! Obr o ně moc nestojí. Nebo možná jo? Moje přemýšlení vyrušil Rohejš. Zašeptal: „Tak co? Chceš mě poznat?”
Zeptala jsem se: „Když řeknu, že nechci, narostou mi rohy?”
Rohejš se hlasitě rozesmál, pak chvíli ležel tiše vedle mě a pozoroval mě. Povzdechl:
„To s těmi rohy, byla jen legrace! Možná tě tak chtěl obr vystrašit, odradit tě. Myslí, že u tebe nemám žádnou šanci. Mám to předem prohrané? Necháš zase obra vyhrát jen proto, abys u něho dál trpěla?”
Kývla jsem. Potichu řekla: „Promiň Rohejši! Nelíbí se mi tu, řekl jsi to správně. Nepřidám se k tvým ženám. Hned, jak budu moct uteču ti!”
Rohejš se ušklíbl. Zklamaně zamručel:
„Tak tě obr chytí a zavře! To chceš? Budeš zavřená a stejně Ohyna neuvidíš! Máš šanci poznat něco třeba mnohem lepšího, než jsi doposud poznala! Nezajímá tě, proč tu všechny ty ženy se mnou chtějí být? Jsi přeci zvědavá… neunáhluj se a neodmítej mě!”
Nevěděla jsem co mám říct. Vzpoměla jsem si na ten sen, jak mi Rohejš podával ruku. Rozbrečela jsem se. Objala Rohejše a potichu zašeptala:
„Dobře, chci tě poznat… ale když se mi s tebou nebude líbit… tak odejdu.”
Rohejše to očividně potěšilo. Stiskl mě v náručí a zůstal se mnou tiše v objetí…
Hlasité předčítání