Profesor povětrnosti
Profesor Švejcar patřil k tomu druhu lidí, kteří vynašli si nějaký obor, aby se v něm nedožili žádné radosti. Patřil k těm, kteří za životní úkol obrali si něco, v čemž nemohli vyniknout, něco hodně nepovedeného. Profesor Švejcar vrhl se na povětrnost.
Sám nedovedl si vysvětlit, proč ho to lákalo. Jeho jednání nelze omluvit. Byla to jistě jen bezhlavost. Vypravuje sám, že měl tušení, jako by byl určen k tomu, aby něco zachránil v oboru povětrnosti. Skočil do toho jako člověk, který neumí plavat, když vrhne se do proudu za tonoucím.
Někdy též říkal, že se mu zdálo, jako by povětrnost byla něčím nejvíce proklínaným, a že se cítil dosti silným ji obhajovat.
Jednomu členu profesorského sboru naproti tomu vyprávěl, že se v tom nevyzná, že mu nešlo o povětrnost jako o příčinu, nýbrž prostě jen o důsledky z ní vyplývající jako z povšechného stavu věcí. Též vedl řeči, že se mu to pokazilo.
V tom se všichni shodovali a profesor Švejcar chodil s hlavou smutně svěšenou, neboť nemohl pochopit, že má-li doma spoustu přístrojů, vlhkoměrů, tlakoměrů, elegantních aneroidů a umí-li vypočítat možné srážky vodní, zná-li všechny tabulky meteorologické, koná-li denně svá pozorování, že přesto nemůže tomu přijít na kloub, jak bude zítra.
Sluší uvést k označení jeho poctivého charakteru, že nikdy netvrdil nebo nesnažil se oznamovat, jak bude pozítří nebo popozítří. Uznával, že mu zítřek naprosto stačí k jeho úplné blamáži. Připouštěl si vůbec všelijaké myšlenky.
O tom by mohla vyprávět jeho hospodyně a také se o tom zmiňovala, když přijela domů. Shrnovala své vzpomínky na pana profesora v různých názvech. Nejobyčejnějšími byla slova podivín a trulant. Vypravovala, že jednou přiběhl domů jako divoch, div ji neporazil, a křičel: „Východní vítr“ a že vylezl na půdu, kde spravoval něco na větrníku, jehož ručička ukazovala na západní vítr. Druhý den pak chodil zamračeně a zoufale po pokoji, bil se pěstí do hlavy a všude po chodbách říkal: „A přece to byl západní, nešťastníku!“
„Bylo to k zbláznění,“ vyprávěla hospodyně, „býval celé dny v takové skleněné kleci na střeše a tomu říkal observatoř. Napřed, když to ošklivé slovo řekl, tak jsem se styděla, poněvadž mě poplácal na záda a řekl: ‚Máme to hezkou observatoř.‘ Někdy tam byl i přes noc a počítal na velkých přístrojích. K ránu vtáhl se do své ložnice, praštil sebou na postel, házel sebou, a říkal hlasitě: ‚Nebude-li pršet zítra… tolik milimetrů srážek už stojí za to – východo-jiho, jiho-východy.‘ Všude se mně smáli s mým profesorem. Kupec, když jsem šla nakoupit, každý den se mě tázal: ‚Copak dělají větry pana profesora?‘ nebo: ‚Co je s větry pana profesora?‘ Jindy přijdu domů, pan profesor sedí u kamen a mlčí. Najednou se na mne tak smutně podívá, až mně to sevřelo srdce, šla jsem k oknu, abych mohla utéct, kdyby něco na něho přišlo, a tu on povídá: ‚Rosnička nemá gymnasium, rosnička neabsolvovala universitu, rosnička nemá doktorát filosofie, ale rosnička to dovede, kupodivu to dovede.‘“ Hospodyně potom ještě dodala, že týž den sbalila své věci a utekla, neboť on brečel celou noc nahoře ve své observatoři. Také říkala, že se musela vždy před ním zamykat, neboť on se na ni někdy dobýval a křičel, že barometr stoupá nebo klesá, do čehož jí nic nebylo.
Musíme ovšem předpokládat, že on za nic nemohl a že neprorokoval naschvál špatné nebo pěkné počasí.
Pokud by se týkalo jeho osoby, byl by nejraději prorokoval počasí pěkné, slunné, jasné, beze srážek, neboť byl povahy dobrácké a měkké. Ale když příroda si zhola ničeho nedělala z jeho doktorátu.
Jakmile ohlásil, že bude pěkně, pršelo tak, že přišla povodeň. Zanevřel na to tak, že prorokoval deště, a dostal zas vynadáno, ačkoliv bylo pěkně. Býval z toho úplně zmaten, neboť pronášel své úsudky na základě vědeckých pozorování a studií.
Přemýšlel o tom velmi často a říkával si, že jest to strašně zajímavé, neboť se přece říká, že jednou je hezky, podruhé špatně. Jsou tedy dvě možnosti jenom. Zkoušel to po všech těch nezdarech pomocí kuliček, černé a bílé. Černá znamenala přirozeně špatné počasí.
Vytahoval tedy ze sáčku kuličky a ani tu neuhodl, ačkoliv s tím nechodil na veřejnost. Černé kuličky obyčejně shodovaly se s jeho vědeckými výzkumy, a tak to dopadalo stejně bledě.
Meteorologie vlekla se jeho životem jako černá niť, jako truchlohra, a když hromy padaly a blesky se křižovaly a déšť pral do oken jeho observatoře, tu smutné díval se na zprávu o povětrnosti, kterou na ten den božího hněvu vydal a kde stálo: „Počasí překrásné, jasno, bezmlžno, žádné srážky.“
A dívaje se na fialové blesky zakoktal: „Do čeho jsem to vlezl.“
Bylo to smutné vědecké živoření. Tím smutnější, že k němu přišel jednou soused a řekl mu, aby nechal to povykukování ze skleněné klece na střeše, on že má vedle holuby a že je plete a že se mu pak zamíchají.
Bodlo ho to, že je zneuznáván a nová rána ho stihla, když ucházel se kdysi o ruku jedné slečny a vykládal její matce, co všechno má doma, jak má zařízenu svou observatoř, jaké přístroje tam všude visí, dle kterých možno studovati povětrnost. Jmenoval barometry, hydrometry a řekl: „Pak mám, milostivá paní, též aneroidy.“
Velmi se divil, když mu řekli, že mu dceru nedají, a když pak mu napsali, že proto, poněvadž má takovou neslušnou nemoc, zakroutil nad tím hlavou a v hlavě mu něco prasklo překvapením.
Druhého dne zaopatřil si žebřík a v noci nalezla hlídka policejní u hanavského pavilónu muže, který na přistaveném žebříku k pavilónu lezl nahoru a dolů a byl natřen zelenou barvou.
Když ji uviděl, slezl dolů a řekl, usmívaje se blbě: „Zítra bude hezky, já jsem prosím rosnička.“
Byl to profesor povětrnosti Švejcar.
Humoristické listy – 8. 8. 1913
Hlasité předčítání