Trapná státní aféra
Serenissimus, kníže Ochsenhausenský, zblbl. Nemohlo o tom být mezi laiky pochybnosti, neboť to poznali na něm i jeho ministři, a ti vskutku nebyli veleduchy. Bylo by zbytečné líčit, jak dlouho ministerská rada se točila jako kočka okolo horké kaše, nežli si vůbec troufla vyslovit, co všem tanulo na mysli; stačí, povíme-li, že se konečně shodla na tom, že Jeho Výsost kníže Aladar, toho jména jedenadvacátý, utrpěl takové mozkové poruchy, že jeho stav musil být nazván blbostí a že tudíž Jeho Výsost byla k vládě neschopna.
Jediný, kdo vlastně v nitru svém chtěl dělat námitky, byl ministr knížecího domu, ale pak se rozpomněl, že by jeho kolegové byli s to prohlásit za blbého také jeho, o důvody by nebylo nouze – a tak se usnesení ministerské rady stalo jednohlasně. Jednalo se pouze o to, aby to, co bylo zřejmé laikům, bylo potvrzeno také se strany lékařské, aby se mohlo přistoupit ke zřízení regentství.
Ministerský předseda Jeho Jasnosti podjal se těžké úlohy o této věci promluvit se serenissimovým dvorním a osobním lékařem. Dal ho zavolat k sobě a pravil:
„Milý pane zdravotní rado, požádal jsem vás, abyste ke mně přišel, poněvadž jsem chtěl s vámi promluvit o zdravotním stavu Jeho Výsosti. Mí kolegové jsou totiž toho mínění, že nepopiratelné dary ducha našeho vznešeného knížete v poslední době…“
„Se rozvíjejí netušenou měrou. Ráčíte mít zcela pravdu, Excelence!“
„Ano, uhodl jste přesně, co jsem chtěl říci, pane zdravotní rado. Tyto vzácné duševní rady se rozvíjejí nejen netušenou měrou, ale také netušeným směrem, hm… hm… Jedním slovem, jest to až překvapující. Dostalo se mi cti provázet serenissima včera na procházce lesem a tu jsem spatřil vnadidla, pomocí kterých ptáčníci provozují čižbu. Serenissimus se mne vyptával na detaily. Vylíčil jsem mu, jak tyto proutky pomazané lepem se nalíčí, jak pták se chytne a jak ho potom ptáčník odnese. Jeho Výsost ráčila naslouchat mému výkladu s onou blahosklonností, která mu jest vlastní, a pak se mne ráčila zeptat: ‚Ale co když na těch vnadidlech uvízne nedopatřením ptáčník? To si ho pak odnesou ptáci?‘“
„Ko-lo-sál-ní vtip! Kolosální!“ rozchechtal se pan zdravotní rada. „Zde vidí Vaše Excelence, že Jeho Výsost je čím dál vtipnější.“
„Ten chlap také již úplně zblbnul,“ pomyslil si ministr a poslal po chvíli zdravotního radu domů.
Pan zdravotní rada se pomalu ubíral domů a přemýšlel o tom, co tato rozmluva asi znamená. Že byl ministr s jeho odpovědí nespokojen, cítil. Ale co vlastně od něho chtěl? Najednou ho napadlo, co by to mohlo znamenat! Ano, ano, není již pochybnosti. Ti lidé měli nějaké nepřátelské úmysly proti Jeho Výsosti. Chtěli, aby mluvil proti svému panovníku! Kdo ví, co se tu děje. Což naposled má po Turecku a Portugalsku přijít také Ochsenhausen? Na to se jistě pomýšlí. To jsou ministři Jeho Výsosti. Ale on, zdravotní rada, tuto hanebnou intriku odhalí. I důkazy si opatří.
Třetího dne na to slyšel, že z Berlína do Ochsenhausenu přijel slovutný lékař pro nervové choroby profesor doktor Gscheidtle, že byl přijat serenissimem ve zvláštním slyšení a pak že měl dlouhou poradu s ministerským předsedou.
Pan zdravotní rada si umínil hrát vabanque. Oblékl se do parádní uniformy a šel profesorovi udělat návštěvu. Po několika zdvořilých frázích řekl:
„Litujeme pouze, že tak trapná státní záležitost nám dává potěšení Vás, vážený profesore, poznat!“
Profesor se napřed na zdravotního radu podíval trochu udiveně.
„Ach ovšem,“ pravil pak, „vy přece jste do celé věci jakožto osobní lékař Jeho Výsosti zasvěcen. Jest to vskutku velmi trapná záležitost. Ale není pomoci. Jeho Výsost je neodvolatelně ztracena. Myslím, že naše diagnoza se bude shodovat. O nějaké možnosti uzdravení není ani řeči: Serenissimus – bohu budiž žalováno – zblbnul na věky. Že by zůstával schopen vlády, o tom nemůže být řeči. Či jste snad jiného mínění?“
„Ó ne, dokonce ne, pane profesore,“ odpovídal pan zdravotní rada, který sotva dechu popadal. „A jak dlouho bude mít naše hlavní město čest Vaši Slovutnost hostit ve svých zdech?“
„Odjíždím dnes večer, pane rado.“
Ale pan profesor neodjel. Právě když sedal do kočáru, ucítil, jak mu kdosi položil ruku na rameno a zatkl ho jménem zákona.
„A proč?“ tázal se pan profesor, který nechápal, co se děje.
„Pro urážku zeměpána, které jste se dopustil ve svém dnešním rozhovoru se zdravotním radou.“
A milý profesor byl zavřen. Státní zastupitelství bylo tak nadšeno tímto výkonem, že ho rozhlásilo po celém městě. Pan státní zástupce odebral se k ministrovi spravedlnosti, aby mu o věci referoval. Když přišel k urážlivému výroku profesorově, přerušil ho ministr hněvivě: „Kdyby to byl řekl o nich a o zdravotním radovi, mohl by provést nejkrásnější důkaz pravdy na světě.“
Státní zástupce se vrátil od ministra jako omráčen. Byla svolána narychlo ministerská rada, která konstatovala, že se situace strašně zhoršila. Na základě dobrozdání jediného profesora serenissima dát na výměnek nemůžeme. Musíme tedy mít další dobrozdání učenců. Ale uznají-li, že serenissimus je zdráv, jsme my blamováni, uznají-li, že zblbnul, dá se jen ten osel zdravotní rada zavřít. Neboť konec konců jeho dobrozdání se doví vždycky. Co tedy dělat?
„Musíme se ho nějakým způsobem zbavit.“
„To se lehko řekne. Ale jak to provést?“
„Dáme ho také zavřít!“ řekl ministr spravedlnosti.
„Ale proč?“
„To je nápad! Chceme-li někoho dát zavřít, dáme ho zavřít vždycky. Něco se již najde.“
„Pošleme pro něho!“
„To je myšlenka!“
Ale vyslaný lokaj se vrátil s nepořízenou. Pan zdravotní rada vzkázal, že ministerskou radu považuje za společnost spiklenců a velezrádců a s těmi že nemá co jednat.
Pan ministr spravedlnosti byl nadšen. „Teď ho mám tam, kde jsem ho chtěl mít,“ zvolal. „Není to nejtěžší urážka Jeho Výsosti tvrdit, že by poctíval svou důvěrou spiklence nebo velezrádce?“
A ještě téhož dne seděl pan zdravotní rada ve vězení, v cele zrovna vedle berlínského profesora.
Rozumí se, že taková dvě zatčení způsobila ve městě největší senzaci. Ministerská rada pracovala plnou parou. Obrátila se telegraficky na nejrůznější vědecké autority, aby dosáhla dobrozdání, kterých potřebovala. Ale každý učenec četl v novinách, co se v knížectví Ochsenhausenském událo, a považoval toto pozvání za léčku, pomocí které se vláda chtěla zmocnit dalších osob, jež by zavřela pro urážku zeměpána.
Ministerská rada zoufala a serenissmus blbnul dále. Trvalo to již týden. Jeho Výsost již vůbec nesměla vyjít z intimního kruhu, jinak by byl každý poznal, co s ním je.
Po čtrnácti dnech se sešla ministerská rada, aby o věci uvažovala. Zahraniční ministr podával zprávu o bezvýsledném vyjednávání s lékařskými autoritami v cizině a končil konstatováním, že takovým způsobem se k cíli nedojde.
Pan ministerský předseda po dlouhém přemýšlení konečně namítl:
„A potřebujeme vůbec k němu dojít?“
„Jak to?“
„Faktum je, že náš nejjasnější kníže zblbnul. To trvá již hodně dlouhou dobu, ale všecko je přesto v nejlepším pořádku. Až na to, že se serenissimus o státní záležitosti nestará. A musí se opravdu o ně starat?“
Další znalci nebyli povoláni. Serenissimus zůstal knížetem Ochsenhausenským.
Traufy 1172
Trestanec Šejba 232, 1171
Hlasité předčítání