Povídky I

Historie pána Boha

I

Nedomnívejte se, že chci dělat reklamu jednomu sochaři. Nicméně musím upozornit, že ten muž, který slepil z hlíny Pánaboha, je sochař Amort Vlasta. Jak uvidíte dále, uznáte, že přirozeně nejedná se o žádnou reklamu.

Pánaboha představoval si přítel Amort jako chlapa s dlouhým vousem, v jehož vlasech skrývají se Dante, Shakespeare, Kuprin, Gorkij, Svatopluk Čech a mistr Jan Hus.

Pod tou vší krásou je znázorněno bahno, sahající až k nohám Pánaboha. Pod jeho nohama jest kříž, na kterém jest rozepjata figura člověka, který se tváří strašně zoufale.

A má také proč. Poněvadž z bahna vystupují různé postavy, které s ním nakládají náramně nešetrně. Nebožtík Franc Josef ho škrtí, nedbaje na svůj marasmus, Vilém ho chce probodnout a turecký sultán škrábe chudáka na prsou, jako by mu chtěl spočítat všechny chlupy.

Tomuto seskupení dává Amort název Pánbůh.

Vím určitě, že po uveřejnění tohoto článku můj starý přítel Vlasta Amort nebude se mnou mluvit a bude si vymýšlet na mne z Ruska různé historky, které bude dávat k lepšímu u mého starého nepřítele pana Petříka, vinárníka na Perštýně.

Nicméně jsem tolik spokojen a stojím pevně na svých nohách, že mohu říci jedině toto: „Brány pekelné mne nepřemohou.“

II

Na Staroměstském náměstí byla kdysi socha Panny Marie. Tato socha stála právě proti popravišti českých pánů. A byla také kvůli tomu tam postavena, že s pomocí boží uzdálo se Ferdinandovi usekat tolik rebelantských hlav.

Potom, když po staletích přišli k tomu názoru, že potomci Ferdinanda nemají u nás v Čechách co dělat, došlo i na tu nešťastnou sochu, která byla stržena 8. listopadu roku 1918 přes protest zástupce Národního výboru pana Cyrila Duška a jedné babičky, která klečela před aranžérem té celé komedie.

Došlo při tom ke kontroverzi. „My jsme Národní výbor,“ řekl pan Cyril Dušek, načež dav odpověděl: „A my jsme národ, a my to sundáme.“

A sundali to. Každý si vzal něco. Žižkovští hoši si vzali hlavičku, kus křídla z andělíčků, a já jsem náhodou, vrátiv se z Ruska, získal na památku od jednoho, který také v tom byl, mariánskou gloriolu s hvězdičkami. Bohužel těch hvězdiček tam mnoho nezůstalo.

Jak jsem se dověděl z klerikálních časopisů, povede prý se vyšetřování. Slovensko prý nadává. Beru to všechno na sebe. Má adresa je: Žižkov, Jeronýmova ulice číslo 3, III. poschodí.

Upozorňuji, že trefím brovninkem na 60 kroků, že jsem získal roku 1907 v Amsterodamě první cenu v boxu a že každého shodím ze schodů, které jsou hodně točité.

Sapienti sat!⁷

III

Amortův Pánbůh ležel dlouho zaprášen ve vinárně u Petříka. Jeden velkostatkář dal na něj zálohu a nepřišel si pro něho.

Na základě tohoto vyvinula se korespondence mezi Vlastou Amortem a zmizelým objednatelem:

Velectěný pane!

Upozorňuji Vás, že Pánbůh je strašně zaprášen. Trpí hlavně tím, že ovzduší vinárny mu nesvědčí. V tabákovém dýmu ztrácí všechen půvab. Bronz z něho padá. Poněvadž jste mně dal zálohu, prosím, abyste ho okamžitě vyzvedl a doplatil dluhující obnos.

Vlasta Amort

Odpověď zněla:

Milý příteli!

Nepamatuji se, že bych Vám dal zálohu na nějakého Pánaboha. Vystoupil jsem již roku 1907 z církve. Jsem bezvěrec a odbírám Volnou myšlenku od roku 1906.

Josef Kokeš
velkostatkář v Malešicích u Brna

A Pánbůh dál se smutně díval seshora na společnost.

„Krucifix,“ říkal Amort, „já mám s tím Bohem trápení. Prodal jsem jich několik tuctů, ale teď vidím, že Pánbůh upadá na ceně. Už ho nikdo nechce koupit.“

A dny plynuly v beznadějnosti. Kouř opravdu Pánubohu nesvědčil. Začal šedivět a oprýskával.

„Musím Pánaboha natřít,“ řekl Amort a koupil šedivě zelenou barvu, vhodnou pro šediny Pánaboha.

A opět dny pro Pánaboha plynuly zasmušile a všedně. Ani nová barva Pánubohu nepomohla.

Prach dál ukazoval se na jeho šedinách, císař Vilém ztratil dýku, kterou chtěl probodnout člověka na kříži, turecký sultán ztratil urputný, drásající výraz, a František Josef díval se tak blbě, jako by byl živý. Byla to nejhezčí figura z celé skupiny.

Oprašovali Pánaboha a Vilém ztratil svůj historický knír. Vypadal, jako by byl u holiče a najednou ho překvapila revoluce.

IV

Jak jsem již řekl, dostala se do mého majetku svatozáře z mariánského sloupu proti desce popravených českých pánů. A přitom mně bylo líto Pánaboha od Amorta, který tak smutně, zaprášený se díval u Petříka.

„Poslyš,“ řekl jsem, „nechceš si vyměnit Pánaboha za svatozář Panenky Marie?“

Díval se chvíli udiveně, a nakonec řekl: „Platí.“ Já mám tedy Pánaboha, Amort má svatozář Panenky Marie a jsme oba spokojeni.

Jestli slavné úřady mají nějaké pochybnosti, podotýkám, že je to vymyšlená historie.

A kdyby i byla pravdivou, mně i Amortovi málo na tom záleží.