Povídky I

Superarbitrační řízení s dobrým vojákem Švejkem

V každé armádě jsou darebáci, kteří nechtí sloužit. Těm milejší je, když se z nich stanou praobyčejní civilní mameluci. Tito prohnaní chlapíci stěžují si, že mají například srdeční vadu, ačkoliv mají třeba jen zánět slepého střeva, jak se při pitvě dokáže. Takovým a podobným způsobem chtí se zprostit své vojenské povinnosti. Ale běda jim! Je zde ještě superarbitrační řízení, které jim sakramentsky za­tne žílu. Chlapík stěžuje si, že je „platfus“. Vojenský lékař předepíše mu Glauberovu sůl a klystýr a „platfus neplatfus“ běhá, jako by mu hlavu zapálil, a ráno ho zavřou.

Jiný lotr stěžuje si, že má raka v žaludku. Položí ho na operační stůl a řeknou mu: „Při plném vědomí otevřít žaludek.“ Než to dořeknou, je po rakovině a zázračně uzdravený putuje do basy.

Superarbitrační řízení je dobrodiním pro armádu. Nebýt toho, každý druhý branec by se cítil nemocným a neschopným nosit tele.

Superarbitrace jest slovo původu latinského.

Super = nad, arbitrace = zkoumati, pozorovati. Superarbitrace tedy „nadzkoumání“.

Dobře to řekl jeden štábní lékař: „Kdykoliv prohlížím maroda, činím tak z přesvědčení, že se nemá mluvit o ‚superarbitrace, nadzkoumání‘, nýbrž o ‚superdubitare, nadpochybování‘, že takový marod je nade vší pochybnosti zdráv jako ryba. Z toho principu také vycházím. Předpisuji chinin a dietu. Za tři dny proboha prosí, abych je pustil z nemocnice. A když mezitím umře takový simulant, učiní tak naschvál, aby nás dopálil a nemusel si ten podvod odsedět. Tedy ‚superdubitare‘, a ne ‚superarbitrace‘. Pochybovati o každém do jeho posledního vzdechu.“

Když tedy dobrého vojáka Švejka chtěli superarbitrovat, záviděly mu to všechny kumpanie.

Vězeňský profous, přinášeje mu oběd do vězení, řekl k němu: „Ty holomku, máš štěstí. Půjdeš z vojny domů, budeš superarbitrovanej jako jedna fiala.“

Ale dobrý voják Švejk řekl mu totéž co důstojnému kurátovi Augu­stinu Kleinschrodtovi: „Poslušně hlásím, že to, prosím, nejde. Jsem zdráv jako ryba a chci sloužit císaři pánu do posledního vzdechu.“

S blaženým úsměvem lehl si na kavalec. Profous hlásil toto vy­jádření Švejkovo důstojníku ode dne, Müllerovi.

Müller zaskřípal zuby: „Lumpa naučíme,“ zvolal, „aby si nemyslil, že může zůstat na vojně; musí přinejmenším dostat skvrnitý tyfus, i kdyby se z toho zbláznil.“

Mezitím dobrý voják Švejk vykládal zavřenému soudruhu z kumpanie: „Já budu sloužit císaři pánu do posledního vzdechu. Když už jsem zde, tak zde zůstanu. Když jsem voják, tak musím sloužit císaři pánu a nikdo mne nesmí z vojny vyhnat, ani kdyby přišel pan jenerál a kopnul mne do zadnice a vyhodil z kasáren. Vrátil bych se k němu a řekl: ‚Poslušně hlásím, pane jenerál, že chci sloužit císaři pánu do posledního vzdechu a že se vracím ke kumpanii.‘ A kdyby mne nechtěli tady, dám se k maríně, abych aspoň na moři sloužil císaři pánu. A kdyby ani tam mne nechtěli a pan admirál i tam mne kop do zadnice, budu císaři pánu sloužit ve vzduchu.“

V celých kasárnách panovalo však upřímné mínění, že dobrého vojáka Švejka vyženou z vojny! Dne 3. června přišli pro něho s nosítky do vězení, po zuřivém odporu přivázali jej řemenem k nosítkám a odnesli do garnizónní nemocnice. Kudy ho nesli, ozývalo se z nosítek jeho vlastenecké heslo: „Vojáci, nedejte mne, já chci dál sloužit císaři pánu!“

Dali ho na oddělení pro těžce nemocné a štábní lékař Jansa ho zběžně prohlédl: „Máš zvětšená játra a ztučnění srdce, Švejku. Tos to dopracoval, musíme tě pustit z vojny.“

„Poslušně prosím,“ ozval se Švejk, „že jsem zdráv jako ryba. Co by si, poslušně hlásím, beze mne armáda počala! Poslušně prosím, že chci ke kumpanii a že budu dál sloužit císaři pánu věrně a poctivě, jak se na pořádného vojáka sluší a patří.“

Předepsali mu klystýr, a když mu jej dával saniťák Rusín Bočkovskij, tu dobrý voják Švejk v této choulostivé situaci řekl důstojně: „Bratře, nešetři mne, když jsem se nebál Taliánů, nebojím se ani tvého klystýru. Voják se nesmí bát ničeho a musí sloužit, to si pamatuj!“

Potom ho odvedli ven a na záchodě ho hlídal voják s nabitou ručnicí.

Nato uložili jej zase na postel a ošetřovatel Bočkovskij chodil kolem něho a vzdychal: „Pšakrew, máš rodiče?“

„Mám.“

„Odtud asi nevyjdeš, ty simulante.“ Dobrý voják Švejk dal mu pohlavek.

„Já simulant? Já jsem úplně zdráv a chci sloužit císaři pánu do posledního vzdechu.“

Dali ho do ledu. Tři dny byl zabalen v ledových obkladcích, a když přišel štábní lékař a řekl k němu: „Nu, Švejku, půjdeš přece jen z vojny domů,“ prohlásil Švejk: „Poslušně prosím, pane štábarct, že jsem pořád zdráv a že chci sloužit dál.“

Dali ho poznovu do ledu a za dva dny měla se sejít super­arbitrační komise, která by jej zprostila navždy vojenské povinnosti.

Den před sejitím komise, když už byl napsán jeho propouštěcí list, dobrý voják Švejk dezertoval však z kasáren.

Aby mohl dál sloužit císaři pánu, musel utéci.

Čtrnáct dní nebylo po něm ani slechu.

Jaké bylo však překvapení všech, když po čtrnácti dnech v noci objevil se dobrý voják Švejk u vrat kasáren a hlásil tam hlídce se svým poctivým úsměvem na kulaté spokojené tváři: „Poslušně hlásím, že se jdu dát zavřít, poněvadž jsem dezentýroval, abych mohl dál sloužit císaři pánu až do posledního vzdechu.“

Přání jeho se vyplnilo. Dostal půl roku, a když chtěl dál sloužit, přesadili ho do arzenálu, aby nabíjel střelnou bavlnou torpéda.

(Dobrý voják Švejk před válkou – Zajímavé příhody poctivého vojína)