Historie se záchranným pásem pro sebevrahy
V Praze mnoho lidí skáče z mostů do Vltavy. A v Praze na radnici ustavila se komise pro reformu bytovou. Komise musí jezdit, tedy jezdila. A poněvadž máme už takovou smůlu, přivezla s sebou místo přiměřených zkušeností svému poslání opak toho, co chtěla vyzkoumat.
Snad byli již zoufalí, že reforma bytová by tak hladce nedala se v Praze uskutečnit, a snad na základě zoufalství, že nemohou vlastně vypátrat ony věci, za kterými jeli, pomýšleli patrně na sebevraždu a při té příležitosti všimli si zařízení uchystaných v cizích městech, když někdo chce skákat do řeky.
I vrátili se ze své cesty s opačným naprosto rezultátem. Místo reformy bytové přinesli s sebou vše, co lze učinit pro blaho sebevrahů. Věc však souvisí též s onou reformou bytovou. Někdo kupříkladu, poněvadž nemůže zaplatit činži, skočí z mostu do řeky. Reforma bytová vyžaduje, aby týž muž byl vytažen a zachráněn pomocí moderních prostředků, o kterých se dozvěděli v cizině.
Jsou to v prvé řadě záchranné pásy pro sebevrahy, a když se vrátili, bylo usneseno, aby tyto pásy byly i s příslušným provazem uschovány na všech mostech pražských a na celém pobřeží, aby bylo možno hodit je sebevrahům, kteří skočili do řeky s úmyslem, aby se oběsili.
Věc byla předána zvláštní komisi, která se rychle ustavila a uspořádala onen skvělý banket důležitý pro otázku, pro kterou bojovala.
Po banketu nastalo vystřízlivění. Bylo rokováno, jak se to vlastně má všechno upravit. Umístit drahé záchranné pásy beze všeho dozoru, jen tak, aby měl k nim každý přístup, jest jistě iluzorní, neboť samotné provazy mají cenu u každého kusu přes 24 korun. Chápali, že by se mohlo stát, že by se naskytli obětaví zachránci, kteří by provazy i s pásem ukradli.
Bylo tedy usneseno na nejbližší schůzi komise, že mají být pořízeny zvláštní skřínky, které se do mostu, respektive do zdi mostního zábradlí zazdí, ale tak, aby to šlo otevřít. Klíče od těchto skříní měly být původně uschovány v radnici.
Později byl tento nápad změněn v ten smysl, že jest se třeba dohodnout s policejním ředitelstvím, což se také stalo.
Bylo ustanoveno po této dohodě, že klíče od skříně se záchrannými předměty na mostech budou u nejbližšího strážníka.
Všem strážníkům bylo to oznámeno, že když je nejbližší; musí otevřít skříň. Tato věc byla velice rozumná a bylo také třeba, aby byla prováděna důsledně, aby nedošlo ku žádným konfliktům s nařízením policejního ředitelství.
Na skříně se záchrannými pásy a lany byl všude namalován nadpis „Klíč u nejbližšího strážníka“. Nařízení se musí přesně dodržovat, a jak ukazuje případ pana Krátkého, osvědčilo se toto nařízení měrou neobvyklou.
Pan Krátký, nemaje co dělat, díval se již po delší dobu na pražských mostech, jak skáčou sebevrazi do vody. Všiml si také bezpečnostního opatření a těšil se velice, jak se osvědčí.
V pátek šel po mostě Karlově k večeru, a tu spatřil, že neznámá žena, patrně velká ctitelka svatého Jana Nepomuckého, skočila u jeho sochy do Vltavy.
Neprodleně spěchal dolů po mostě na Křižovnické náměstí, kde případ oznámil strážníkovi, žádaje ho, aby s klíčem doběhl ke skříni připevněné v mostu a odtamtud vyňal záchranný pás.
„Kde skočila?“ otázal se strážník, vědom svých předpisů.
„U sochy svatého Jana Nepomuckého.“
„Pak nemohu nic v té věci dělat,“ řekl strážník, „neboť předpis zní: Klíč nachází se u nejbližšího strážníka. Pak je ale nejbližším strážník u brány na Malé Straně, na opačné straně mostu. K tomu musíte dojít si pro klíč, já nejsem nejbližší.“
Pan Krátký tedy běžel k malostranské bráně a nalezl strážníka až u Radeckého sochy.
„Jó, milý příteli, já nejsem nejbližší, to je v tomto případě můj kolega u Křižovníků.“
Letěl tedy nazpátek a našel svého strážníka až v Karlově ulici.
Ten se dal do smíchu. „Říkáte, že byl na Radeckého náměstí můj kolega, pak je přece bližší než já. Předpis je předpis. Jen tam běžte k němu.“
Po tři dny běhá pan Krátký za strážníky, byl již třikrát sebrán, ale doposud neví, který strážník je vlastně bližší.
Hlasité předčítání