Hořický okresní hejtman
Nevím, jestli toho pána tímto neurazím. Co si ale počneš? Kdybych napsal kolínský, kutnohorský nebo českobudějovický okresní hejtman, cítili by se i ti uraženými. Okresní hejtmani byli v Čechách i na Moravě stejní s malými odchylkami jako koňský bobek. Jeden má větší bříško, druhý menší. Uřízneme tedy dnes hlavu panu okresnímu hejtmanovi z Hořic.
Hořický okresní hejtman dal si k sobě zavolat redaktora místního listu.
Večer řekl nedbale svému konceptnímu úředníkovi: „Apropos, zítra dopoledne v deset hodin ať je u mne ten náš redaktor.“
V noci vytáhli tedy četníci redaktora z teplých peřin a odvedli si ho na stanici. V deset hodin dodali ho na okresní hejtmanství. Kalhoty mu padaly, poněvadž mu vzali šle, aby se jimi neoběsil. Neměl také límečku, poněvadž mu v noci nedovolili, aby si jej vzal. Redaktor byl vyjevený a dělal dojem člověka utrženého od šibenice.
Okresní hejtman stál před ním jako ztělesněná moc, stál před ním ve vší velikosti svého majestátu a díval se velkolepě přísně na toho pozemského červíčka redaktora.
„Můj bože,“ pomyslil si redaktor, dívaje se na obrovské břicho okresního hejtmana, napjaté v uniformě s lesklými knoflíky, „jestli se na mne rozběhne a přirazí mne břichem ke stěně, rozmáčkne mne jako tvarůžek.“
A okresní hejtman díval se dál přísně na redaktora, který vycítil, že ten pohled mu chce sdělit: „Mám tě v moci, červe, šlápnu ti na krk, já mohu.“
Byl to zápas dvou světů. Zápas úřadu s nickou v kosmu. Zápas slona se štěnicí. To bylo to pravé slovo, které hledal pan okresní hejtman.
Za hrobového ticha ozval se okresní hejtman: „Vy jste štěnice, pane redaktore. Copak jste to posledně napsal do vaší rubriky Rady a pokyny pro hospodáře a hospodyně? Ten seznam výborných odrůd ovocných stromů se vám podařil; z jabloní doporučujete zimní zlatou parménu a píšete, že ve Francii nazývá se Reine de Reinettes; pak propagujete Belle de Boscoop, jablko boskopské, dále Fondante de Bois, lesní krasotku, a americkou Idaho hrušku a anglickou hrušku Wilder early. To je velezrada. Proč doporučujete francouzskou švestku? My se známe, pane redaktore; vy doporučujete velký zelený renklod Washington amerického původu. Je to znamenité, jak opomíjíte vlastenecké druhy. Proč nepíšete, že dobré jablko je jablko tyrolské? Poněvadž si myslíte, aby vám Tyroláci vlezli na záda, poněvadž je to národ, který pro našeho nejmilostivějšího císaře pána je hotov obětovat život. Proč nedoporučujete renetku kasselskou? Poněvadž si myslíte, že Kassel je město v Německu, a poněvadž si přejete, aby to prohráli naši němečtí spojenci. Proto ignorujete i jablko gravenštýnské, poněvadž gravenštýnští husaři mají heslo Für Gott, Kaiser und Vaterland! Samo sebou se rozumí, že se vám nelíbí švestka hraběte Althana, poněvadž hrabě Althan byl rakouský jenerál, a vy si myslíte, kdyby tak pánbůh dal a všichni rakouští jenerálové šli k čertu, a proto ještě jednou opakuji: doporučujete francouzskou obrovskou švestku, francouzské hrušky, jablka, anglické hrušky, americké švestky, aby lidé neustále mysleli na to, kdy už Francie, Amerika a Anglie napráská Německu a Rakousku.
Přečtěte si pozorně svůj článek Do jakých půd se hodí nejlépe jednotlivé odrůdy ječmene. Tam píšete, že v českých půdách daří se výborně francouzský ječmen chevalierský. Tedy Češi a Francie. Tomu rozumíme velice dobře a to vyčteme z toho všichni. Ve článku Milovníkům květin doporučujete červené, modré a bílé pelargónie, tedy zakázanou všeslovanskou trikolóru, a v článku Výtečným hnojivem pro brambory jest chilský ledek chcete zbavit Rakousko nejdůležitější součásti střelného prachu. ‚Na těžkých půdách může se ledek chilský sypati přímo v brázdy při sázení bramborů.‘ My vám to nasázíme! My už to s vámi vypořádáme! A což tato věta: ‚Zmrzlé ovoce nutno brzy spotřebovat, neboť snadno propadá hnilobě a plísni.‘ My tomu dobře rozumíme, koho vy myslíte pod tím zmrzlým ovocem. Vy podrýváte autoritu! Jak působí vaše články, budiž svědectvím tento přípis četnického strážmistra z Vodánče: ‚Dovoluji si upozorniti slavné c. k. okresní hejtmanství na článek v Hořických novinách Používání kamence. Tam stojí: Někdy dostaví se na angrešt a rybíz velké množství malých housenek, které v několika dnech veškeré listy a ovoce sežerou. V dnešních těžkých dobách jest s to v našem ovocnářském kraji taková věta způsobiti paniku, a domnívám se též, že sleduje i jisté politické cíle. V témže čísle je též zmínka o čištění žlutého prádla a hned pod tím: Něco o výrobě černého inkoustu. Obě tyto barvy padnou ihned každému do očí, což je s to uvést ve směšné světlo černožlutý prapor mocnářství. Časopis vůbec postrádá sebemenšího vlasteneckého a loajálního smýšlení. V článku Mokrá obuv je věta: Jakmile se mokré boty vyzují, je nejlépe je naplnit suchým ovsem! Dovoluji si upozornit, že je to přímé svádění k obcházení rekvizice ovsa.‘ Tak se věci mají, milý pane. Vidíte sám, kam spějete.“
Okresní hejtman se zamlčel a zadíval se na ničemného redaktora. Byla to taková pohnutá chvíle, jako když slon má každým okamžikem zašlápnouti ubohého drobečka.
Slon se ale vyhnul. Okresní hejtman otevřel zásuvku psacího stolu, a doručuje bídnému redaktorovi svazek papírů, slavnostně mu oznamoval: „Vlastenecké cítění a loajalita musí se táhnouti jako červená nit všemi vašimi články. Sestavil jsem zde několik rad a pokynů pro hospodáře i hospodyně v duchu vlasteneckém. Musí přijít do příštího čísla. Můžete jít domů.“
Když zdrcený redaktor doma prohlédl vznešený příspěvek, četl:
„Laciný prorok povětrnosti. Zavěsme na stěnu pohlednici s nejmilostivějším mocnářem. Vrazme mocnáři do čela hřebík, pověsme naň krátkou nit a na její koneček lehký chumáček peří z kuřete neb husy, obarvený černožlutě, a udělejme si tužkou čárku na pohlednici, kam až ten chumáček dosahuje. Počne-li se vybírati na jasno, zvedne se chumáček až k nosu císaře pána. Schyluje-li se k dešti, klesne.
Laciný štěpařský vosk připravuje se z 50 g smůly smrkové a 250 g rozpuštěného loje hovězího. Obé se rozpustí a přidá se k tomu 26 g hustého terpentýnu a vše se míchá tak dlouho, dokud dvakrát za sebou nepřezpíváš po sobě rakouskou hymnu.
Aby mléko v létě brzy nezkyslo, položme do něho list divokého křenu a zavolejme třikrát slávu našemu milenému mocnáři.“
Když to redaktor přečetl, vzal žlutý provaz a oběsil se v černém komíně.
Hlasité předčítání