Poslední kníže ze Schöpenhausenu
Kdo cítí upřímně se zašlou slávou panovnických rodů, ten nechť navštíví Schöpenhausen v Německu. Je to bývalé knížectví. Mělo hlavní město téhož jména a čtyři vesnice a kousek lesa. Pak tam byl rybníček, jeden potok a vrch.
Všechno ostatní byl dobytek, který se odtud vyvážel, až to předposlední panovník přísně zakázal. Tak se dobytek rozmnožil tou měrou, že kam se člověk podíval, tam to bučelo, kromě Jeho Výsosti. Výsost nebučela, ale koktala.
Další panovník, a to poslední, ten už ani nekoktal. Potom zemřel a bylo po knížectví. Zámek panovníka byl proměněn ve vinopalnu, a tam, kde dříve stála dělostřelecká stanice, prodávala paní Ohnreibová lahvové pivo a sýr. Místo děl stály na zámeckých hradbách baterie lahví piva, z města Schöpenhausenu se stal městys a z celé slávy tam zbyl jen pan Ohnreib.
Tomu také děkuji, že jsem se vrátil do Čech jako konzervativec. Dřív byly přec jen krásné doby!
Pan Ohnreib nosí starý dlouhý kabát a na něm osmnáct medailí a záslužných penízů. Poněvadž je mu nemožno všechny si navěsit napřed, má čtyři řády vzadu.
Při tom nevypadá nijak komicky, neboť si je zavěsil jako knoflíky po dvou vzadu na šosy.
„Ty mi dal kníže Leopold,“ říká a vysvětluje a plácá se při tom dozadu. Plácne se ještě jednou a praví: „Budiž mu země lehká. Takového panovníka už nikdy svět neuzří.“
A pan Ohnreib stojí před vámi uprostřed zřícenin té staré slávy panovnické se zrakem zvlhlým a s nemalou pýchou vám řekne, že býval komorníkem panovníka Leopolda a že vás provede po všech památnostech městyse Schöpenhausenu. Každý jeho krok je v jisté spojitosti s vysokou inteligencí knížete Leopolda.
Škoda toho panovníka, škoda panovníků vůbec! Prováděl mne pan Ohnreib po městě, přičemž mne tituloval vaším blahorodím.
Přišli jsme na náměstí a zastavili jsme se u kašny. „To je, vaše blahorodí, jak ráčíte vidět, kašna. Tuto kašnu založil náš slavný Leopold. Když nastoupil vládu, přišel ponejprv na náměstí.“
„A co dělalo do té doby Jeho Veličenstvo doma?“
„Bylo stále v zámku, tak chtěla tomu etiketa. Teprve při nastoupení směl do města. A tak se zastavil na náměstí. Náměstí bylo pusté. Jeho Veličenstvo se zastavilo a tázalo se: ‚Proč zde není kašna? Četl jsem a také mně vyprávěli moji vychovatelé, že na každém náměstí stojí kašna.‘ Jeho Veličenstvo uhodilo jízdeckým bičíkem o zem a stále opakovalo: ‚Proč zde není kašna? Co je to za pořádek? Proč sem nepostavili kašnu? Kde je kašna? Přineste mně kašnu! Zde musí být kašna!‘
Jeho Jasnost místodržitel ho ujistil, že kašnu sem nepostavili nedopatřením, ale jestli si přeje, že viník bude vypátrán a potrestán. Jeho Veličenstvo se zamyslilo a řeklo: ‚Starosta musí být pověšen.‘ Náš měšťanosta stál vedle panovníka a klekl před ním na kolena.
,Vy jste tedy nynější starosta?‘ tázal se panovník Leopold, velkomyslně ho zvedaje se země za límec. Límec se nalézá v městském museu.
Pan měšťanosta začal něco koktat, panovník se usmíval, my jsme se smáli také a Jeho Veličenstvo poklepávalo panu starostovi na rameno a tázalo se: ‚Stavěl jste vy toto město?‘
,Nikoliv, Vaše Veličenstvo, toto město založil a stavěl jistý Franz Mülhaber z Meiningenu od roku 1268 do roku 1314.‘
Jeho Veličenstvo se zamyslilo a pak řeklo: ‚Dobrá, vám to tedy odpouštím, ale viník musí být vypátrán a pověšen. Ale já mu trest změním v ten smysl, aby byl na věčné časy vypovězen ze země.‘ Nato se rozhlédl kolem a počal křičet: ‚Ještě zde není kašna, kde jsou s tou kašnou?‘
Všichni se třásli, jen já si dodal odvahy a řekl jsem: ‚Vaše Veličenstvo, kašna se musí vystavět.‘
Panovník se zamyslil a zvolal: ‚Toť podivuhodné, o tom jsem dosud ničeho neslyšel. Dobrá, tedy vystavíme kašnu na způsob věže. Dole se udělá sál, kde se budou provozovat hudební skladby, v prvním patře kašny uděláme museum, v druhém poschodí kašny zařídíme velkou knihovnu a ve třetím poschodí kašny zřídíme krásnou vyhlídku.‘
Stáli jsme všichni, jako by hrom do nás uhodil. ‚Vaše Veličenstvo,‘ řekl jsem, ‚kdyby se tohle všechno zařídilo, pak by se vlastní kašna ztratila v té kráse a neposloužila by veřejnému blahu tou vrchovatou měrou, jaké zasluhuje, neboť každá kašna slouží k tomu, aby obyvatelé města z ní čerpali vodu.‘
Jeho Veličenstvo se dalo do smíchu a řeklo: ‚Vy máte divné ponětí o tom, co obyvatelstvo, moji poddaní, mají pít za mé vlády. Oni musí pít místo vody víno. Vystavíte tedy kašnu a starosta města na svůj náklad naplní každý den kašnu vínem. Neděkujte,‘ pravilo Jeho Veličenstvo, když měšťanosta začal koktat: ‚Já, já, já…‘
Ten den zmizel pan měšťanosta beze stopy z města.
Když tedy byla vyřízena otázka kašny, šli jsme dál. Najednou se Jeho Veličenstvo zastaví u slavobrány na druhém konci a otáže se místodržitele: ‚Umíte dělat zaječí hubičku?‘
Jeho Jasnost místodržitel klekl a zvolal: ‚To prosím, Veličenstvo, nedovedu.‘
Panovník se zachmuřil a otázal se hrozivě: ‚Kdo z vás umí dělat zaječí hubičku?‘
Předstoupil jeden mladý učitel a sešpulil rty. Jeho Veličenstvo se na něho velmi laskavě usmálo a zvolalo: ‚Každý den přijďte do paláce a budete to ukazovat při obědě. Nejste šlechtic?‘
‚Nejsem, Vaše Veličenstvo, ale považuji…‘
‚To je dobře, na šlechtice se takové věci nesluší.‘
U druhé brány stálo obyvatelstvo z předměstských obcí. Přicházeli jednotlivci z různých cechů a řemeslných společenstev, kněží a školní dítky, a když byli již všichni představeni, řekl panovník: ‚Představte mně nejstaršího slanečka!‘
,Vaše Veličenstvo, slaneček je ryba,‘ zvolal nejponíženěji starosta města, který, jak jsem již poznamenal, zmizel týž den.
‚To je nesmysl,‘ vykřikl panovník, ‚no bude to? Přece slaneček je úřad?‘
Neztratil jsem duchapřítomnost a řekl jsem: ‚Vaše Veličenstvo, máme zde jednoho slanečka, ale ten nemůže z domu, je už moc starý.‘
Jeho Veličenstvo zakašlalo a obrátilo se na ministra financí: ‚Onen ubožák bude dostávat 10 liber podpory měsíčně.‘“
Tu jsem se již nezdržel a vykřikl jsem: „Ale dovolte, to Vaše Veličenstvo bylo strašný idiot!“
Pod panem Ohnreibem se zatočila země a pan Ohnreib se zvrátil naznak na zem. Když se sběhli lidé, vykřikl pan Ohnreib: „Sláva knížeti Leopoldovi!“ a zavřel oči navždy, když se obrátil na břicho. Zapadající slunce mu svítilo na jeho medaile a řády, připevněné dole vzadu na kabátě.
Hlasité předčítání