Mezi bibliofily
Nejhorší ze všeho, co člověka může potkat, je upadnout do rukou přítelkyni literatury, která kolem sebe shromažďuje v salónu bibliofily a pořádá literární dýchánky, při nichž podává se čaj a kde na každého přítele literatury připadnou dva koláčky.
Pravda, že jsem k paní Herzánové na ty literární dýchánky nemusil chodit, ale chtěl jsem vyhovět pozvání svého přítele, kterému jsem kdysi namluvil, že mám doma originální perské vydání básní Háfize, vázané v lidské kůži. Přítel to rozhlásil mezi bibliofily a přáteli literatury, a to stačilo, že si jejich mecenáška, paní Herzánová, přála, abych jí byl představen.
V salóně nalezl jsem dvanáct upřímných tváří, z nichž se dívala na mne celá světová literatura. Můj příchod byl živě uvítán a muž s básněmi Háfize, vázanými v lidské kůži, měl snad nárok na čtyři koláčky.
Vzal jsem si tedy z mísy čtyři koláčky a vedle mne sedící slečně s brejlemi nezbyl ani jeden. To ji tak zarmoutilo, že počala hovořit o Goethově knize Vyběravé příbuznosti.
Naproti mně sedící nějaký literární historik se ke mně obrátil s otázkou: „Račte znát celého Goetha?“
„Od hlavy až k patě,“ odpověděl jsem vážně, „nosí žluté šněrovací střevíce a na hlavě hnědý plstěný klobouk, je dozorcem u potravní daně a bydlí v Karmelitské ulici.“
Bibliofilové podívali se na mne smutně a vyčítavě. Hostitelka, aby zakryla rozpaky společnosti, otázala se mne: „Zajímáte se mnoho o literaturu?“
„Milostivá paní,“ pravil jsem, „byly doby, kdy jsem mnoho četl. Přečetl jsem Tři mušketýry, Masku lásky, Psa baskervillského a jiné romány. U sousedů schovávali mně románovou přílohu z Politiky a vždy za týden jsem si přečetl všech šest pokračování najednou. Čtení mne velice zajímalo, a tak kupříkladu jsem se nemohl dočkat, zdali si hraběnka Leona vezme trpaslíka Richarda, který se kvůli ní stal vrahem vlastního otce, jenž byl zastřelil jejího snoubence ze žárlivosti. Ano, kniha dělá pravé divy. Když mně bylo nejhůř, četl jsem Jinocha Messinského. V devatenácti letech stal se onen mladík loupežníkem. Jmenoval se Lorenzo. Ano, tenkrát jsem četl. Dnes však nečtu mnoho. Mne už to nezajímá.“
Přátelé literatury zbledli a dlouhý člověk s pronikavýma očima se mne ptal jako vyšetřující soudce přísně a úsečně: „Zajímáte se o Zolu?“
„Vím o něm velice málo,“ pravil jsem, „slyšel jsem jen, že padl ve francouzsko-německé válce při obléhání Paříže.“
„Znáte Maupassanta?“ jaksi zuřivě tázal se onen muž.
„Četl jsem od něho Sibiřské povídky.“
„To jste na omylu,“ zvolala dopáleně vedle mne sedící slečna s brejlemi. „Sibiřské povídky napsal Korolenko a Sieroszewski. Maupassant je přece Francouz.“
„Myslel jsem, že byl Holanďan,“ řekl jsem klidně. „Je-li Francouz, snad přeloží ty Sibiřské povídky do francouzštiny.“
„Ale Tolstoje znáte?“ pravila hostitelka.
„Viděl jsem jeho pohřeb v kinematografu. Ale chemik jako Tolstoj, který vynašel radium, zasloužil si důstojnějšího pohřbu.“
Na okamžik všichni ztichli. Literární historik naproti podíval se na mne očima podlitýma krví a ironicky se otázal: „Ale českou literaturu znáte jistě dokonale?“
„Mám doma Knihu džunglí, to vám snad stačí,“ řekl jsem důrazně.
„Ale to je přece Angličan, ten Kipling,“ řekl jeden nemluvný pán, zakrývající si dlaněmi obličej, jako kdyby plakal.
„O Kiplingovi jsem nemluvil,“ zvolal jsem uraženě, „mluvím přece o Knize džunglí od Tučka.“
Zaslechl jsem, že dva páni si šeptali tak, abych to mohl slyšet, že jsem zvíře.
Bledý dlouhovlasý mladík se sepjatýma rukama jemně pronesl ke mně: „Vy nechápete krásy literatury, vy jistě nedovedete oceniti sloh, brilantní sestavení vět, vás nenadchnou ani básně. Znáte z Liliencrona onu pasáž, ve které slovy vycítíte, vytušíte krásu přírody: ‚Oblaka se táhnou, letí, modrá oblaka letí a letí, nad horami, dolinami, nad lesů zelený pás‘?“
Zvýšil hlas, a opíraje se o rameno vedle sedícího přítele literatury, pokračoval: „A což Oheň od d’Annunzia? Kdybyste četl to nádherné, výstižné líčení benátských slavností a přitom ten román lásky…“
Podíval se na plynovou punčošku, přejel si rukou čelo a čekal, co na to řeknu.
„Dobře jsem vám nerozuměl,“ řekl jsem, „proč vlastně ten d’Annunzio zakládal o těch slavnostech ten oheň? Kolik za to dostal let?“
„D’Annunzio je nejslavnější básník italský,“ vysvětlovala mně neúnavná slečna s brejlemi.
„To je zvláštní,“ podotkl jsem nevinně.
„Co je na tom zvláštního!“ v pravém slova smyslu pán, který doposud nepromluvil ani slova, „znáte vy vůbec nějakého italského básníka?“
Odpověděl jsem důstojně: „Zajisté. Robinsona Crusoe.“ Pohlédl jsem kolem sebe po těch slovech.
Dvanáct přátel literatury a bibliofilů v tom okamžiku zešedivělo a dvanáct předčasně zešedivělých přátel literatury a bibliofilů vyhodilo mne přízemním oknem na ulici.
Hlasité předčítání