LEPŠÍ SPOLEČNOST I TA O MALIČKO HORŠÍ
All right
Hrabě Lorenz vrátil se ze své výzkumné cesty po Africe, na které pobyl půl druhého roku. Ve skutečnosti jeho výzkumná cesta záležela v tom, že pobyl půl roku v Alžíru, půl roku v Tangeru a rok v Alexandrii a v Kairu ve čtvrtích, kde možno obdivovat břišní tance. Někdo se dívá na břišní tanec půl hodiny a má toho dost, pan hrabě však vydržel dívat se půl druhého roku na tu orientální zvláštnost. Ředitel jeho panství každého půl roku mu telegrafoval: „Vše v pořádku.“ Celkem mu to telegrafoval třikrát a před svým odjezdem domů obdržel pan hrabě telegram o jedno slovo větší: „Vše v nejlepším pořádku.“
Toho se velmi ulekl, že ředitel, známý svou spořivostí, o jedno slovo víc telegrafuje, a řekl si, že se muselo stát patrně něco hrozného.
Telegrafoval: „Očekávejte mne s kočárem příští úterý odpůldne,“ a jel domů přes Maltu, kde slyšen, že tancuje se břišní tanec trochu jinak než v Egyptě. Pak přišlo úterý.
„Vše se daří znamenitě,“ řekl mu jeho ředitel panství, když kočár s nimi ujížděl dvouhodinovou cestou na zámek.
Hrabě se podíval z kočáru a spatřil svá pole potlučena krupobitím. Ukázal rukou na zpustošené polnosti.
„Máme štěstí, Jasnosti,“ pravil spokojeným hlasem ředitel, „na všech těch lánech usadila se na žitě rez obilní. Potřebovali jsme nějakou katastrofu, aby byla rez obilní naráz vymýcena, neboť nešlo jen o letošní rok. Kdyby nebyla vyhubena letos, objevila by se napřesrok jistě. Měli bychom po oba roky velkou ztrátu. Naštěstí přišlo krupobití a zadupalo nám a zničilo obilní rez současně s obilím, chválabohu.“
Utřel si pot z čela a smekl klobouk. „Hezký nový kříž, není-liž pravda,“ (ozval se, ukazuje na železný kříž na hrubém podstavci pískovcovém), „ale zasloužil si ho. Sloužil vám věrně.“
„Kdo?“
„Váš komorník Petr.“
„Můj Petr?“
„Ano, Vaše Jasnosti. Za bouřky jel tudy s těmi ruskými bělouši, které jste si ráčil přivést před pěti lety z Ruska od Stolynškého hřebčince. Mluvil jsem o tom s učitelem Padrlíkem z Nučic a ten tvrdil, že prý bílá barva přitahuje blesk. Musel to být ale pořádný blesk. Nejenže zabil celý pár, ale zařádil si zajímavě i na komorníkovi. Roztavil na mrtvole všechny knoflíky a ještě shořel i zvěrolékař.“
„Jaký zvěrolékař, proboha?“
„Okresní zvěrolékař, Vaše Jasnosti, dal jsem ho přivézt, a on chudák dál nedojel než k tomu kříži. Bohužel, bylo to nutné, aby jel, neboť stav našeho dobytka byl výborný. Krávy byly vypasené, tučné a veselé. Líbilo se jim to tak, že žraly čím dál tím víc, aby ještě lépe vypadaly, a nějak se nakonec přežraly, nevšímaly si ani jetele, ani mláta, a jednoho dne jedna pošla. Ostatní počaly po ní truchlit, schly žalem a pocházely jedna za druhou. Viděl jsem se tedy nucena zavolat zvěrolékaře. Bohužel to s ním špatně dopadlo, a než přišel nový zvěrolékař, měli jsme velké výdaje se zakopáváním krav. Vaše Jasnost si nedovede ani představit, co to dá za práci najednou zakopat tři sta krav. Jinak je vše v pořádku.“
Ředitel utřel si pot z čela a smekl klobouk. „Tento kříž,“ řekl, ukazuje rukou přes příkop, „není tak pěkný, neboť správce vašeho hřebčince si lepšího nezasloužil.“
Hrabě vyvalil oči. „On se totiž, Vaše Jasnosti, svévolně zastřelil kvůli takové podivné věci. Dostal totiž fixní ideu, že se nakazil morem od hřebců v hřebčinci Vaší Jasnosti, který spravoval, a že ho zakopají současně se zdechlými hřebci.“
Hrabě vyskočil.
„Neračte se lekat, Vaše Jasnosti,“ klidným hlasem upokojoval ředitel, „pohodný odvezl všechny vaše hřebce a udělal to velmi lacino. Ušetřili jsme celkem sto korun. Bohužel pohřeb správce hřebčince stál nás osm set korun. Ale vydařil se velmi pěkně. Počasí bylo nádherné, nebylo ani příliš parno, ani příliš dusno, vítr také nebyl veliký, takže ta vaše Francouzka, kterou jste si přivezl před dvěma lety z Paříže, měla docela příjemnou procházku na nádraží. Račte sedět, Vaše Jasnosti, vše je v pořádku. All right! Byla to nezkušená dívka, a kdo ví, jak by ve světě obstála a odolala různým nástrahám, naštěstí s ní odjel štolba, Vaše Jasnosti. Dlouho to trvalo, než ho Švýcary vydaly rakouským úřadům, ale porota ho osvobodila, poněvadž škoda byla nahrazena, neboť u něho našli všechny rodinné skvosty Vaší Jasnosti.“
Hrabě Lorenz vyvalil ještě víc oči. Koně jeli tryskem kolem obory, kde drátěný plot byl na mnohých místech protrhán.
„Co je to s těmi dráty?“ vykřikl zoufale hrabě.
„All right,“ pravil ředitel, „nic se nestalo, Vaše Jasnosti. Není třeba prozatím drátěného plotu, poněvadž japonští jelínkové a lama, kterou jste sem ráčil domicilovat před třemi lety, neutekou. Vlastně nemohou utéct, poněvadž již zde nejsou. Neračte se lekat, ono se to vyvinulo samo sebou. Ona smečka psů vlčáků, malinkých štěňat, kterou jste ráčil koupit v Uhrách, se vám nepovedla. Oni totiž to nebyli psíci importovaní ze severních Uher, rostli jako z vody a proměnili se ve skutečné vlky. Byli to vlci, a než jsme na to přišli, tak nám roztrhali a sežrali všechny japonské jelínky. Pak zmizel hajný, a myslím, že mají ho ty bestie též na svědomí. Prodali jsme však výhodně vlčí kůže.“
„A co dělá lama.“
„Ó, té se dařilo výtečně a je velmi hezky vycpaná. Měla tolik blech, že se na ni vlci neodvážili, a šlo jí k duhu. Jednou našla v lese brašnu s náboji a pustila se do ostrých patron. Jedna patrona vybouchla a náboj jí proletěl mozkem, tam se otočil a vyletěl pravým okem, takže kůži neporušil, a zabil přitom pštrosa nandu, který se na to zvědavě díval. Druhý nandu pošel přirozenou smrtí. Viděl jednou stát čápa na jedné noze a chtěl to po něm zkusit. Poněvadž se mu to nedařilo, vzal si to k srdci, chřadl, zkoušel to dál, a když to nešlo, zhubeněl, až ho našli nataženého. Co je Vám, Vaše Jasnosti, račte se vzpamatovat. Že tu býval v těch místech kdysi skleník, je pravda, ale nikdo by nevěřil, že i sklo hoří, palmy že hoří a že chytnou i vzácné kaktusy. Já to viděl na své oči, Vaše Jasnosti…“
V Nezdišovském zámeckém parku vidí návštěvník chodit po hezkých cestách, posypaných pískem, staršího pána, který rozhazuje rukama a říká k sobě: „All right. Vše v pořádku.“ Lékaři soudí, že ho to nepustí, pokud bude živ. A to je hrabě Lorenz.
Světozor – 24. 10. 1913
Hlasité předčítání