Povídky I

Stavovské rozdíly

Panský šafář Nykles s panským správcem Paserem byli velice dobří přátelé. Sedávali pospolu den co den u Tisků, ve venkovské rozlehlé hospodě, kde platili za tak nerozlučnou dvojici, že bylo vždy jisto, že všechny kousky, které rozvířily tuto obec, provedli šafář Nykles a správce Paser.

Šafář Nykles miloval velice správce Pasera, ale přece mezi nimi leželo něco hrozného, co občas tváři Nyklesově dodávalo pochmurného výrazu. A ta věc byla taková neslýchaná, že uváděla šafáře Nyklesa v největší rozčilení, jakého jen byla schopna jeho dobrá duše.

Kdykoliv totiž oba v hospodě U Tisků pospolu popíjeli a přitom ku konci vyvedli jeden ze svých veselých kousků, který obyčejně záležel v tom, že chytili v noci obecního strážníka a hodili ho někam do strouhy, tu po celé vsi znělo jednomyslně, že „včera byl šafář Nykles vožralej jako prase a pan správce byl trochu veselej“.

Jisto však bylo, že oba byli ve stejné veselé náladě, stejně toho vypili, stejně to působilo na jejich mozky, ale což platno, hlas lidu zněl: „Šafář Nykles byl vožralej jako prase a pan správce byl trochu veselej.“

Nemůžeme se proto divit, že si šafář Nykles vroucně přál, aby se poměry obrátily, a proto, když mu to vlezlo do hlavy, to, co se povídá ve vsi, stával se střídmým, a když měl správce Paser tři sklenice, on měl jednu, takže ku konci dopadlo to tak, že měl správce třicet sklenic a on jen deset. Tedy ve správném poměru 1 : 3 a nevyvedli toho dne nic. Nykles podporoval pana správce, tichý, zádumčivý, pan správce hulákal přes celou vesnici, vynadal hostinskému Tisko­vi, zatímco Nykles tvářil se neobyčejně slušně, ale druhého dne dozvěděl se, co opět říká hostinský Tiska na danou otázku, jak to tam včera dlouho drželi: „Ale víte, šafář Nykles byl vožralej jako prase a pan správce byl trochu veselý…“

Nykles chápal, že zde, v tomto případě, jde o velké protivy stavovské, že jsou zde velké sociální rozepře stavovské, jak by on, Nykles, mohl se rovnat k panu správci, a poznenáhlu jeho velikou tužbou bylo, aby se o něm jednou řeklo: „Jo, šafář byl trochu veselej a pan správce byl vožralej jako prase.“

Ale jeho přání se nevyplnilo nikdy. Jak to byli zvyklí říkat, tak to říkali stále, z uctivosti k panu správci, ať si pil sebemíň; když byli spolu s panem správcem a vraceli se půl hodiny domů do velkostatku, slyšíval dokonce Nykles od pana správce ono ukrutné slovo, které ho činilo vždy tak malomyslným: „Viď, to jsem zas dneska veselej!“

Tak konečně plul šafář Nykles s proudem a věděl, že byť i byli oba stejně namazaní, vždy bude on vožralej jako prase a pan správce trochu veselej.

Pan správce sotva stál na nohou a on šel vedle něho zpříma. Ale pan správce byl trochu veselej a on byl pořád „vožralej“.

Jednoho dne se stalo, že oba byli stejně, pan správce i Nykles, a jak se v té krajině říká, už je to podetínalo. Šafář pil s plným vědomím, že to není všechno nic platno, a správce zas pil s velkou lehkomyslností, jsa si vědom své dobré pověsti. Pak vyšli do vsi a ve velkých mátohách strčili na návsi nějakého uniformovaného člověka do rybníčka. To byl jeden z jejich obvyklých vtipů, za který pan správce platil obecnímu strážníkovi každého večera pivo a doutník.

Říká se, že žádný svému osudu neujde, a neušli. To nebyl obecní strážník, to byl četník. Četník na obchůzce, který je chráněn paragrafem 81 tr. z., jenž jasně mluví o veřejném násilí, jehož se dopouští každý, jenž vztáhne ruku na úřední osobu.

Od této chvíle nad hlavami obou vznášel se kriminál. Na takové věci je krajský soud. Na to už není soud okresní. A tak odbývalo se líčení proti oběma násilníkům před krajským soudem v Jičíně.

Oba dva vymlouvali se na opilost a za svědky vzali si hostinského, starostu a ještě tři sedláky z obce, kteří byli přítomni onoho večera, kdy každý z nich vypil svých třicet piv.

První svědek byl hostinský Tiska. „No tak, pane svědku,“ řekl předseda senátu, „jak to bylo s panem Nyklesem. V jakém stavu byl, když opouštěl vaši restauraci?“

„Prosím, milostpane a slavný soude,“ řekl Tiska rozvážně, „tadyhle Nykles byl, milostpane, jak je pánbu nade mnou, vožralej jako prase.“

„A co tady pan správce Paser, pane Tisko?“

Hospodský Tiska se podíval na pana správce a pronesl vřele: „Milostpane, slavný soude, pan správce byl tenkrát veselej.“

Bylo to zaznamenáno. Pak přišli ostatní svědkové a odpovídali totéž: „Šafář, ten byl tenkrát vožralej jako prase, ale pan správce, ten byl veselej.“

Případ tedy byl velice jasný a podle toho taky dopadl rozsudek. Pan správce, poněvadž byl jen „veselej“, byl odsouzen na měsíc, ožralé prase Nyklesa propustili na svobodu, poněvadž nebyl si vědom svých činů.

A šafář Nykles měl ještě o jedno zadostiučinění víc, neboť po ohlášení rozsudku zvolal pan správce zoufale: „Ježíšmarjá, pánové, vždyť já byl taky jako prase!“

Ale to na věci nic neměnilo.