Povídka o pořádném člověku
Každý den večer pořádal pan Havlík bilanci své celodenní činnosti a zjišťoval, zdali se nijak neprovinil proti společenským mravům, veřejnému pořádku, či zdali správně dostál všem povinnostem jako občan státu, příslušník obce a katolík.
A každý den mohl zapsati do svých poznámek: „Neshledal jsem nic, co by mne vylučovalo ze slušné společnosti.“
Jeho bytná, stará paní, říkala o něm, že je podivín, neboť kdykoliv odcházel, říkal k ní s dobráckým úsměvem: „Prosím, paní Mlíčková, podívejte se laskavě, zdali mám zapjaty kalhoty?“
Ta věc právě často ztrpčovala mu jeho život a olupovala ho o úplný klid. Cítil, že rozhodně přijde jednou doba, kdy se bude blamovat takovým způsobem, že se bude hnusit všem počestným lidem.
Když šel po ulici, tu často zašel do průjezdu, kde své kalhoty kontroloval, šel-li ve svrchníku nebo zimníku, tu občas opatrně zimník rozepjal a díval se, zdali je to s jeho kalhotami v pořádku. Míval pocit podivné nejistoty, zejména když šel proti větru, že mu prudké nárazy vichru všechny knoflíky ukroutí.
Nejtrapnější to bylo ovšem, byl-li v dámské společnosti, nebo když seděl naproti nějaké slečně. Tu choval se velmi nervózně, zapínal si neustále kabát a držel si ruce na břiše, až jeho jednání bylo tak nápadné, že se mu všichni dívali na kalhoty. Tu se potil hrůzou a rychle odcházel a vyskakoval z elektriky.
Jednou si přitom zlomil nohu, omdlel a probral se z mrákot v průjezdu domu, kam jej odnesli a kde zatím, než přijede vůz ochranné stanice, obvazoval ho narychlo přivolaný lékař. Slabým hlasem řekl, že by rád mluvil o samotě s lékařem.
Zevlouni tedy ze šetrnosti ustoupili a tu on zašeptal k lékaři: „Pane doktore, mám k vám úplnou důvěru a prosím vás upřímně, abyste mně řekl jako čestný člověk, zdali mám zapjaty kalhoty.“
Kvůli tomu léčili ho také na otřesení mozku.
V nemocnici měl teprve z dlouhé chvíle příležitost přemýšlet o té věci a v horečce křičel neustále něco o kalhotech, až ostatní pacienti myslili o něm, že je krejčí.
Byl-li k sobě velmi přísný, byl přísným i na chování svých spoluobčanů a přicházíval často do nemilých situací.
V restauraci, kde obědval, zpozoroval, že jeho soused jí nožem. Vyptal se, čím je a kde bydlí, a když se informoval, že jest to jeden místodržitelský rada, oblékl se v neděli do černých šatů a navštívil ho dopoledne. Představil se mu a řekl vlídně, aby se na něho pan rada nehněval, že přichází v úmyslu zcela přátelském upozornit pana místodržitelského radu, aby v zájmu slušnosti a společenského taktu nejedl nožem.
Výsledek toho byl, že mohl napsat do svého zápisníku: „29. listopadu. Sražen se schodů panem místodržitelským radou Kohlerem, Sadová tř. čís. 8, II. poschodí, mezi 10. a 11. hodinou dopoledne.“
Podobných afér měl víc, takže jeho poznámky byly pestřejší, než by se dalo očekávat při jeho pořádném životě.
Jednou stál na plošině tramvaje, když právě vedle stojící muž počal si tiše hvízdat černošskou ukolébavku. Pan Havlík s nelibostí pozoroval to počínání, a když to nepřestávalo, řekl k němu: „Buďte tak laskav, dobrý muži, pamatujte na společenský takt a nehvízdejte.“
Dobrý muž vyměnil melodii a počal hvízdati: „Mašíruje Greenewill Prašnou bránou na špacír.“
„Dobrý muži,“ řekl pan Havlík, „pamatujte na své vychování.“
„Jestli se vám to nelíbí,“ zněla odpověď, „tak vám zahvízdám: Okolo Domažlic teče vodička. Máte rád chodské písně?“
„Pane, vidím ku své lítosti,“ řekl měkce pan Havlík, „že vám schází společenský takt.“
„Myslíte tedy, že, jsem hulvát?“
Pan Havlík se sice hájil, že nepřikývl hlavou, ale přesto napsal do svého zápisníku: „12. března. Dostal jsem z každé strany jednu při jízdě na Hradčany mezi 5. a 6. hod. odpolední. Pachatele ujalo se obecenstvo.“
Když tak chodil po pokoji s oteklou hubou, říkal své bytné: „Podívejte se, paní Mlíčková, není-liž to zajímavé, jak mne zřídili, když jsem je napomínal, aby se chovali slušně. Není-liž to trapné, paní Mlíčková?“
Jednoho dne šel procházkou na Vinohrady a tu udála se katastrofa. Právě před radnicí seděl na chodníku pes. Seděl tak, že bylo vidět na první pohled, jak nechová žádné úcty k vinohradské radnici. Po chvíli odběhl a zbylo po něm na chodníku kulovité nažloutlé těleso, které svědčilo, že jest to pes poměrně zámožný, který má k obědu kosti.
Občané vinohradští chodili kolem toho jako kočka kolem horké kaše a uprostřed jízdní dráhy stojící strážník se zájmem sledoval, kdo první šlápne do té hmoty.
Lidé to však opatrně překročovali, děti přeskakovaly, až přišel pan Havlík. Díval se kupředu, neboť na jeho dotaz v jedné listárně redakci, zdali jest neslušné chodit s hlavou sklopenou, bylo mu odpověděno: „Pan V. H. Chodit s hlavou sklopenou jest velmi neslušné, neboť to vyhlíží, jako když člověk myslí, že najde pětikorunu, což jest známkou hamižnosti.“
Šel tedy vzpřímen a už to bylo. Cítil, že šlápl do něčeho měkkého, což uklouzlo mu pod nohou. Zarazil se a zůstal na tom stát. Ne, to přece není možné, aby on, pořádný rakouský občan, šlápl do něčeho podobného. Možná, že to je kůra pomerančová nebo brambor, pomyslil si optimisticky, udělal krok kupředu a podíval se na to.
Bylo to právě to, co ho napadlo v prvním okamžiku.
Zdrceně šel k strážníkovi doprostřed ulice a řekl k němu: „Dovolte laskavě, podívejte se, do čeho jsem to šlápl.“ Přitom se otočil a vyzdvihl nohu do výše, aby strážník viděl tu kalamitu.
„Byl to bernardýn,“ řekl strážník.
„Ovšem,“ pravil pan Havlík, „je to od psa, řekněte mně laskavě, kam si mám jít stěžovat.“
„Uděláte nejlepší, když půjdete se domů vyspat,“ řekl strážník, „neobtěžujte mne.“
„Ale dovolte,“ namítal pan Havlík, „myslím, že vaší povinností je věc tu vyšetřit. Vždyť majitel psa musí být potrestán.“
„Jděte domů,“ výhružně řekl strážník, „víte, co to je, mluvit se strážníky o h…?“
„Neměl jsem, prosím, žádného špatného úmyslu,“ koktal pan Havlík, „mínil jsem jen, že jest věcí policie, aby dbala, aby psi nedělali na chodníku nečistotu. Jak k tomu přijde občan, který si zaplatí daně, aby do toho šlápl?“
Kolem se seskupilo více lidí, z nichž pojal pan Havlík důvěru k vážnému pánovi s šedivým plnovousem. „Tak to jest,“ pravil k němu, „račte si všimnout, do čeho jsem šlápl, a když na to strážníka upozorním, považuje to za obtěžování policie.“
Starý šedivý pán pravil na to prostě k strážníkovi: „Vezmou ho!“
„Dle rozkazu, pane rado!“ salutoval strážník, používaje na panu Havlíkovi „kravaty“.
Když se pan Havlík vrátil po zjištění svého jména domů, byl strašně bledý a rozčilený.
„Hledali vás zde strážníci,“ řekla významně paní Mlíčková.
„Vím,“ řekl, pokoušeje se usmát, a zamkl se ve svém pokoji.
Boty dal za okno, pak šel ke stolu a tam něco stručného psal na kus papíru. Nato zhasl plyn, kohoutek nechal však otevřený, aby plyn ucházel, a lehl si do postele.
Nežli ztratil vědomí, opakoval si, co napsal a zanechal české veřejnosti:
Českou veřejnost prosím, aby se podívala na mé boty, a dozví se a pochopí vše. Slavnou policii prosím tisíckrát za prominutí, že jsem do toho šlápl.
V dokonalé úctě
Václav Havlík
Kopřivy – 1. 1. 1914
Hlasité předčítání