Marmondův pláč-2-😭
1…A POŘÁD ŽÁDNÝ OHYN!
Děsivý nářek čaroděje Marmonda se dál rozléhal Temnovištěm i obřím hradem. Ínemak to nějaký čas ignoroval – ale mě to ničilo. Taky se mi s toho chtělo brečet a řvát! A přitom se děly i horší věci…
Norman se znovu opil. I když několikrát přísahal obrovi, že s chlastem končí – a s Moranem taky. Netrvalo to ani chvíli- a hrozivě se opil…dorval s Moranem a skončil v hradním vězení u obra v Temnovišti. Obr s toho šílel…
A já zase šílela bez Ohyna…vadilo mi, že jsem ho už tak dlouhý čas ani nezahlídla. Ínemak mě ve věži hlídal sám, nikam mě nevzal.Jen do hradního sálu, když měl nějaký neodkladný jednání, jako třeba zase to s králem Moranem a pro obra už hnusnými Rudohlavovic ženami! Začal na ně být doslova alergický!
Dal Moranovi za úkol, aby spolu s Normanem a jeho bandou ty ženské z Temnoviště a okolí pochytali, vyhnali — nebo klidně povraždili. Anebo je prodali Silverovi? To ho napadlo v zoufalství, když si uvědomil, že Norman s Moranem to nezvládají. Ti dva, spolu s Normanovou bandou dělali v Temnovišti velké rozruchy. Jejich zábava se pokaždé zvrtla — v tom lepším případě skončili v léčírně, v tom horším u obra v hradním vězení.
Norman tam pak zuřil, šílel, křičel, že mu schne mozek —a volal na mě: „Tak co, kdy mě konečně zabiješ?!”
Takže… horor, že jo?
2 – DLOUHÝ ČAS JEN S OBREM VE VĚŽI…
Sedávala jsem často u zamřížovaného okna ve věži.Slyšela, jak se z dálky rozléhá Marmondův šílený řev. Prosila jsem obra, znovu a znovu,aby ho zavolal zpátky k sobě —
„Vždyť on na to čeká. Proto tak křičí…”
Ale Ínemak se naštval. Přísně řekl: „Žádný Marmond. Ani žádný Ohyn. Ani nikdo další!”
Válel se v křesle u krbu nebo ležel v posteli. Vypadal otráveně, zamyšleně… a skoro nepromluvil. Bylo mi z toho smutno.
Když se mi občas podařilo u obra usnout, Marmondův nářek mě pokaždé probudil. Musela jsem už něco udělat.
Sedla jsem si obrovi na klín a zaprosila:
„Ínemaku, prosím… Už to tu nezvládám. Jestli s Marmondem nechceš mluvit ani ho vidět, půjdu mu to říct. Ať toho nechá. Ať odejde… někam daleko.”
Obr zavrčel:
„Už to zkoušeli před tebou i jiní. Marmond stejně nepřestane. Řve dál. A ty za ním nepůjdeš. Jasný? Ani se k němu nepřiblížíš!”
Cítila jsem se provinile. Snažila jsem se ho přesvědčit:
„Marmond říkal, že pro tebe udělá cokoliv. A ty ho přece potřebuješ!”
Ínemak zakroutil hlavou:
„Já Marmonda na nic nepotřebuju. To spíš on potřebuje mě. Ale já o něj nestojím. A ty se snaž být hlavně v klidu. Tady se mnou. Aby se ti znovu neprobudilo to znamení.”
„Jak mám být v klidu, když Marmondova zoufalost se rozléhá všude? I ve mně!”
Znovu jsem zaprosila:
„Ínemaku, prosím… Marmond mi tím nářkem chce snad to znamení znovu probudit.Jen abys ho znovu musel přijmout! Musí to být takhle?”
Obr bezradně zaklonil hlavu, pak mě shodil z klína, vstal a začal se nervózně procházet. Vyčítal mi:
Hlasité předčítání
