Mám pro tebe konzervu štěstí, rozmrdá ti hlavu, seru na věky.
Bude líp, stačí si ji vzít, vdechni to svinstvo — pojď se zničit.
Mám pro tebe iluze na tvůj splín, vrazíš do hrudi zatracenej klín.
Všechno ti zní jak pohádkový křik, pak se probereš — v hromadě sraček a tik.
Neboj se, budeš tancovat, všechno drtit, všechno válcovat.
Každej tě bude mít rád, zatímco pomalu chcípáš akorát.
Chceš pocit štěstí? Z kleští, voser, shoř jak listí.
Chceš to všechno — bez výčitek, pak čumíš do zdi, kde není už nikdo, kdo tě chce zpět.
Chceš to hned — žádný zítra, žádný sliby, jen další šlehy chystá.
Nevyznáš se v lidech, nevíš kdo jsi, všichni tě serou, zůstal jsi sám v té posraný zemi.
Špinavá jehla propíchává žílu, vymrdá ti mozek, už nevidíš vílu.
Poprvé to bolí, a pak už ne, jen další dávka — pálí, jde to do cév.
Přijíždí ti vlaky, co tě osvobodí, v reálu tě jebnou, do pekla hodí.
Od problému odvádí — jasnej klam, v hlavě ti šumí: „Všechno mám.“
Do propasti padáček, s kapsou plnou stříkaček.
Padá smutně panáček, rozjebaný hadr z masa a čárek.
Skanky, koks, herák — teče ti v žilách tenhle kurevskej zázrak.
Jiný od problému smeták, lemtá pivo, pak padá do sraček.
Endorfiny plavou na povrch, slzy štěstí? Nasrat — pálí jak prášek v rtech.
Razí si cestu do očí — pak v nich plaveš a už nevidíš ničí.
Přijde chvíle dlouhá, stojíš na zemi, v hlavě je mlha. Uspokojená touha?
Jo, možná na chvíli… pak už jen ryje na dlažbě držkou.
Pocit radosti do sytosti, zmizí jak kapky ze sprostý čistoty.
Účinek klesá, závislost stoupá, zkurvený svět se ti v hlavě houpá.
Chytáš děsa, jsi v prdeli — duše? Vypařená. Sníš o výměně za nervy.
Jak hloupá je duše — co si myslí, že to půjde hladce bez vin, bez šmíry.
Když to nejde jednoduše, rozjebanej mozek se rozlije v křeči.
Plíce řvou, sténají, kurva, vždyť už ani nedýcháš. Ruce se chvějí,
potřebujou dávku, jinak se rozsypeš — zmrzačíš se v návalu.
Přichází pocit touhy, chtíče, jebeš to, ale chceš víc, víc do piče.
Bezmoc — ale i naděje mění se v čůrek, co ti sjíždí ve střevech.
Srdce do krku stoupá, pak do kalhot skáče, buší jak čuba.
Tiše pláče, vzlyká, naříká, osobnost? Ta se ti v hajzlu vypaří, ty skřeku.
Utíkáš do říše snů, sereš na realitu, chceme facku — ne dům.
Pryč z reality dnešních dnů, kde fet je král a ty seš jen dutá bublina, v srdci kravál.
Fet, droga — je to podvod, vyrve tě z kůže, z duše, z hodnot.
Ztrácíš se — v zrcadle je hnus, zbylo jen tělo, co se třese — další kus.
Vidíš průvod myšek růžových, sloni na stromech, svět je víc než šílený.
Ryby létají, moře padají, myšlenky se ti vysmívaj — kurva, to je fajn!
Jak krásný je ten svět, máš v sobě fet — tak drž hubu a leť.
Mivo 2004
Hlasité předčítání
