„Jak to, že nejsi v truhle?!“
-Zařval na mě Ínemak, který se u mě zjevil tak nečekaně, až jsem stuhla zděšením. Za ním se objevil Marmond a jeho stíny. Věděla jsem, že dřív nebo později mě najdou, ale ne takto rychle.
Obr mě vyzvedl do náruče a vrčel: „Jsi zas zmáchaná a válíš se tu po ledové zemi!“ zlobil se na mě. Zahřměl: „A kdo tě propustil z té truhle? Mluv!“
Zklamaně jsem povzdechla: „Nevím, asi duchové? Neřekla bych ti to, ani kdybych to věděla!“
Marmond před obrem poklekl:
„Můj pane, odpusť mi to, ale vážně jsem neviděl, kdo ji z truhle dostal! Moje stíny byly se mnou, když jsem dostal to vnuknutí. Ale její znamení je uspané! Postarám se o ni, když dovolíš!“
Ínemak nespokojeně zavrčel: „Ať se tu nikde netoulá, nikdo jiný by neměl vědět, že je z truhle venku!“
Marmond kývl: „Vezmu ji do domu u přístavu, tam se s ní schovám a nespustím z ní oči!“
Ínemak na mě naštvaně zafuněl: „Věž se obnovuje, tak zůstaneš s Marmondem, ale žádné sladkosti!“
Jeho poslední slova mě rozesmála. Obr se podíval na Marmonda tak přísně, až Marmond rychle vykřikl:
„Slibuji, že nic takového už si nikdy dopřávat nebudeme!“
-V Domě u Přístavu-
Když jsme byli už v tom starém domě u přístavu, Ínemak na mě kývl:
„Jestli Marmondovi utečeš, tak tě chytím a před tebou Marmonda zabiju!“
Slíbila jsem, že neuteču.
Obr mě praštil a poručil Marmondovi, aby mi dal suché šaty. Pak se zašklebil:
„Budu vás sledovat, tak žádné hlouposti!“ Hned na to zmizel.
Oddechla jsem si. Hrozný obr! Bylo mi smutno a Marmond mi podal suché šaty. Zahučel:
„Převleč se, ať nenastydneš… Snad mi povíš, kde ses z truhle zatoulala, co?“
Podívala jsem se na zničeného Marmonda, ale zakroutila jsem hlavou: „Nechci ti nic říkat. Myslela jsem, že mi z truhle pomohly tvé stíny!“
Marmond se syčivě zasmál a začal vyprávět, co a jak se přihodilo: „Kdyby to dokázaly mé stíny, přivedly by tě ke mně! Ale byl jsem vyčerpaný po uspávání tvého znamení… a stíny byly se mnou. Pak mě něco probralo. Zaslechl jsem podivné zvuky, podíval se do své koule a uviděl, že jsi z truhle venku! Obr zrovna řešil něco s tou jeho novou společnicí, tak jsem za ním hned nešel. Až když byl sám, jsem mu o tom pověděl. Nechtěl tomu uvěřit! Vážně byl přesvědčen, že se z jeho nepropustné truhle, kterou zamkl na několik zámků a klíče má jen on, se nikdy nikdo jen tak nemůže dostat ven! A pak taky z jeho přísně střežené pokladnice! Když jsme tam přišli, truhla byla zamčená, víko i zámky neporušené! Ínemak zmlátil Ohyna, protože si myslel, že tě z truhle propustil on, ale Ohyn přísahal, že to nebyl! Jen abys věděla, co obr udělal, po tom, co zjistil, že nejsi uvnitř truhle, takže Ohyn byl za tebe bit!“
To mě rozbrečelo. Marmond mě objal a snažil se mě uklidnit. Zašeptal: „Nebreč, hlavně že jsi z truhle venku a jsi se mnou. Na ničem jiném už nezáleží!“
Zeptala jsem se: „Proč jsi šel říct obrovi, že jsem z truhle venku?“
Marmond odfrkl: „Proč? Musel jsem mu to říct! Však víš, že dělám všechno pro něho! Aby věděl, že se na mě může dál ve všem spolehnout!“
Zakroutila jsem na Marmonda hlavou: „Nemusel jsi mu říkat vůbec nic. Jsi protivný práskač! Chtěla jsem zjistit, jestli je Rohejš s nalomeným rohem vážně mrtvý, nebo není, a teď kvůli tobě zas nikam nemůžu!“
Marmond se zle zasmál:
„Asi je dobře, že jsi to zatím nestihla zjistit. Už se k Rohejšovi raději nepřibližuj!“
Marmond se na mě tvářil protivně. Začala jsem znovu fňukat: „Ale kdybys chtěl, podíváš se do své koule a viděl bys to! Marmonde, prosím, podívej se do ní a ukaž mi, co v ní uvidíš!“
Marmond to přísně odmítl, pevně mě k sobě zmáčkl a zavrčel, podobně jako Ínemak:
„Né, už nikdy žádný Rohejš!“
Chtělo se mi za to Marmonda praštit, ale jen jsem se snažila dostat z jeho sevření. Brečela jsem a vyčetla mu:
„Jsi stejně hnusný jako Ínemak! Nesnáším tě a uteču ti! A bude mi jedno, když mě obr chytí a tebe kvůli mně za to zabije!“
Marmond si těžce povzdechl:
„Přestaň být hysterická! Nikam mi neutečeš, půjdeš spát a už žádné výhrůžky nechci slyšet! Jestli mě obr zabije, tak pamatuj, že ty zemřeš se mnou!“ Zmáčkl mě do polštáře a přikryl dekou až po nos.
Otočila jsem se k Marmondovi zády. Nechci ho ani vidět. Brečela jsem dál. Marmond se možná naštval, už se mnou nepromluvil.
Přemýšlela jsem, jak to tu s Marmondem mám přežít? Asi to bude velká otrava. Obr nám zakázal sladkosti, nesmíme ani nikam ven, aby nikdo nevěděl, že nejsem v truhle. Protivný obr! Brečela jsem do polštáře, až byl celý mokrý.
Rozhodla jsem se zlobit Marmonda. Asi už dřímal, když jsem po něm hodila svůj promočený polštář:
„Nemůžu spát! Povídej si se mnou a dej mi jiný polštář!“
Marmond rozespale zavrzal: „Už jsem zapomněl, jaká dokážeš být nepříjemná! Nemám náladu na tvoje hrubosti. Když nemůžeš spát, uvařím ti bylinky na spaní, nebudu si s tebou povídat, když jsi taková!“
Marmond s obtížemi vstal, zmizel ve tmě a s něčím tam rachotil. Zapálil oheň v krbu – konečně teplo! Svícen na stole přemístil jinam, postavil do ohně konvici s vodou a nasypal tam nějaké bylinky. Když se uvařily, donesl mi pohár, ze kterého se kouřilo.
Ušklíbla jsem se na to: „Chci tam přidat med!“
Marmond zasyčel: „Ten tu nemám a je sladký, to ti Pán zakázal!“
Protivně jsem odsekla: „Bez medu to pít nebudu!“
Marmond se naštval: „Tak nepij, ale pak nezaspíš!“
Položila jsem pohár s kouřícím čajem na stolek u postele a šla si sednout ke krbu. Začala jsem fňukat: „Marmonde, prosím, sežeň mi med! Aspoň něco sladkýho mít snad můžu, ne?“
Marmond byl stejně neoblomný jako Ínemak. Nechal mě brečet u krbu tak dlouho, dokud nedohořel oheň. On ležel v posteli, nechal se přemlouvat a ani se na mě nepodíval. Únavou jsem se zhroutila a zaspala na zemi před vyhaslým krbem.
Zdálo se mi ve snu, že bloudím tímto starým domem. Hledám východ, kudy ven? Když jsem konečně viděla otevírající se dveře a běžela k nim, objevil se v nich stín, který mě zadržel a nepustil ven! Vykřikla jsem a probudila se celá ztuhlá. Byla mi velká zima, ale nemohla jsem se zvednout. Zavolala jsem do tmy: „Marmonde, pomoc!“
Marmond ke mně pomalu přistoupil. Zeptal se: „Tak co, půjdeš spát, nebo tu budeš dál trucovat?“
Rozbrečela jsem se: „Já chci pryč!“
Marmond zahučel: „No no! Buď ráda, že nejsi v truhle!“
Šel mi podat už studený hořký čaj. Trochu jsem se napila, ale byl hnusný, otřepala jsem se. Marmond mi pomohl vstát a odvedl mě do postele. Aspoň že mi dal jiný polštář.
-Divný sen-
Zaspala jsem a zdál se mi podivný sen.
Šli jsme s Marmondem po přístavu, bylo večer a všude zářila barevná vánoční světýlka a ozdoby. Marmond mě schovával pod plášť, pořád opakoval: „Nikdo tě nesmí vidět!“
Pak mi koupil medové koláče a velkou sklenici medu. Také mě pozval do jakési zapadlé kavárny, kde obsluhovaly podivné příšery. Pili jsme kávu i horkou čokoládu. A pak tam byl Silver. Šla jsem ho pozdravit a obejmout, a Silver mě pozval na kapučíno. Marmond na mě ale zakroutil hlavou a pošeptal mi: „Tohle už je moc!“ Vzal mě pod plášť a zmizel se mnou do tohoto domu.
Naštvaně jsem seděla u krbu a Marmond mi donesl sladkosti, koláče a cukroví! Napřed jsem se na to nevěřícně tvářila, ale pak neodolala a vzala si jeden koláč. Jenže se rozpadl a najednou byl pryč! Zmizel, a to mě polekalo a probudilo z toho divného snu.
Marmond už vedle mě neležel. V krbu hořel oheň. Marmond se u mě objevil s pohárem a s přáním hezkého rána i dne.
Bylo mi zle a smutno. Neměla jsem na nic náladu, jen tak dlouho ležela v posteli a zírala do ohně, který už ale v krbu dohoříval.
Najednou se přede mnou objevil obr. Marmond šel hned před něho padnout a stěžoval si na mě. Ínemak se jen ušklíbl:
„Už zas ty tvoje stížnosti?“
Marmond obra začal přemlouvat:
„Mohli bychom někam pryč, na výlet, kde nás nikdo nepozná! Nemůže tu pořád takto ležet, vždyť zase onemocní! Můj pane, prosím, dovol to!“
Ínemak si mě prohlížel, pak zavrčel: „Dobře, tak s ní na čas odjedeš někam daleko!“
Objal mě a pokýval: „Pořád mi na tobě záleží, tak abys to věděla i po tom všem, co jsi mi provedla. Mám pro tebe tvoje oblíbené červené šaty. Tak si je nasadíš a odjedeš s Marmondem na výlet!“
To bylo od Ínemaka moc velké překvapení. Rozbrečela jsem se a děkovala mu za to. Ínemak mě varoval, že se nesmím od Marmonda sama nikam ani pohnout, tak jsem to slíbila. Pak obr naporoučel Marmondovi všechno možné.
Když obr zmizel, Marmond se na mě rozradostněle zatvářil a houkl: „Jedeme na výlet!“
-Cesta do Neznáma-
„Kam pojedeme?“ ptala jsem se Marmonda, ale neodpověděl.
Hned mi pomohl obléct červené šaty a zahalil mě do černého pláště, tak stejně jako v tom snu. Vedl mě přes město. Zahučel:
„Co když pojedeme vlakem, chtěla bys?“
„Jo,“ kývla jsem a zeptala jsem se znovu: „A kam pojedeme?“
Marmond se zatvářil přemýšlivě a pak pošeptal: „Nech se překvapit!“
Stáli jsme na opuštěné vlakové stanici a všude bylo nasněženo. Marmondovi byla zima, ale mně kupodivu strašné horko. Možná díky těm červeným šatům? Dala jsem Marmondovi svůj plášť a objala ho. Zeptala jsem se: „Kdy přijede vlak?“
Ale už z dálky se k nám blížil. Byl to hodně starý vlak, skoro nikdo v něm nejel. Připadalo mi, jako bychom v něm s Marmondem cestovali jenom my dva. Ani průvodčí nekontroloval jízdenky.
Po chvíli jsem se Marmonda zeptala: „Jak to, že tu nikdo jiný není a ani žádný průvodčí?“
Marmond se zasmál: „V dnešní době tímto starým vlakem cestuje už málokdo! A žádný průvodčí tu nechodí. Je to jen takový sváteční vlak. Jezdívá jen v určitou dobu a jeho trasa je neznámá. Je pro dobrodruhy, jede do míst, kam se jinak dostat nedá. Náš výlet bude hodně zajímavý!“
Znělo mi to jako v nějakém bláznivém snu. Chtěla jsem se probudit, ale Marmond se zasmál:
„Třeba sis něco takového přála!“
Zeptala jsem se: „Je to snad něco jako padat do propasti času, akorát tam nepadáme, ale cestujeme vlakem?“
Marmond kývl: „Možná tak podobné, ale tohle je přeci mnohem zábavnější, co?“
Pohla jsem ramenem. „Nevím, asi je to stejně strašidelné. Jsem z toho vlaku unavená. Proč nikde nestaví a jedeme tak rychle a dlouho?“
Marmond pokýval. Ukázal na černá okna, přes která nebylo vidět nic než temnota – jakoby vlak jel celou dobu jen tunelem.
„Podívej, v dálce už je vidět světlo, tak budeme brzo vystupovat.“
Ani to nedořekl a vlak vážně přijel na podivně osvícené nádraží. Zastavil a vystoupili jsme z vlaku. Marmond se rozhlížel, pak ukázal: „Musíme projít bránou a pak budeme ve velkém barevném městě.“
Když jsme se blížili k bráně, stáli tam podivní hlídači. Nebo spíš nestáli, oni se vznášeli nad zemí. Při vstupu do brány nám dali na pravou ruku náramek.
Zeptala jsem se Marmonda, co to znamená? Marmond na mě kývl: „Ten náramek si hlídej. Bez něho bys nemohla vstoupit do města, a když ho ztratíš, hlídači tě chytí a odnesou za bránu. Nový ti už nedají a do města už by ses nedostala!“
-V Barevném Městě-
Moc jsem to nechápala, ale po vstupu do Barevného Města jsem žasla. Bylo to tam všechno tak krásné! Barevné chodníky i silnice, barevné domy, obchody se svítícími nápisy, různé ozdoby a stánky se vším možným. Kolemjdoucí byli podivní, zahalení v barevných pláštích s kapucemi. Jen málokdo byl trochu vidět. Marmond mě také zahalil do černého pláště.
Šli jsme točivou ulicí – napřed do kopce, pak zase z kopce. Bylo vidět do dálky, všude zářila barevná světýlka. Nad městem se vznášely barevné balony, vzducholodě a draci.
Marmond mě zatáhl do další brány. Tady byl velký dvůr a rozlehlé prosklené budovy, které měly mezi sebou spojovací mosty a terasy.
„Ubytujeme se a půjdeme na večeři!“ oznámil Marmond a vypadal hodně unaveně.
Když jsme vstupovali do velkého hotelu, hlídači u dveří nám prohlédli náramky. Marmond jim cosi vysvětloval. Jakási strašidelná příšera, která připomínala obří vosu, nám šla nabídnout volné pokoje. Marmond ukázal na jeden větší pokoj, kde byla i terasa a hezký výhled. Obří vosa nám problikla s nějakou hůlkou náramky a popřála nám krásný večer.
Když zmizela, Marmond se šel zhroutit do velké postele s temným závěsem. Zeptal se: „Chceš jíst teď, nebo si napřed odpočineme?“
Šla jsem taky padnout do postele a zeptala se: „Co když nám donesou jídlo sem, abychom nikam nemuseli?“
Marmond na to zakroutil hlavou. „Na to bychom potřebovali mít jiné náramky, pro V.I.P. hosty. Ale jsme tu tajně a nejmenovaně, proto musíme k večeři do jídelny!“
Byla jsem strašně zvědavá, jaké tu mají jídlo, ale Marmond tu jen tak vyřízeně ležel. Vstala jsem a prohlížela si to tady. Nebylo tu skoro nic zajímavého k vidění. Světla svítila docela prudce, takové stropní kostky. Proto byl asi okolo postele ten temný závěs – asi se nedalo zhasnout. Krb byl takový menší.
Za krbem byl závěs. Za závěsem něco podobného jako v hradě u obra: velká kašna, ze které tekla vlažná voda, a pak velká osvětlená lázeň podobná bazénku. Zrcadla byla po všech stranách i na stropě.
Šla jsem zpátky k Marmondovi. Spal. Když jsem ho chtěla vzbudit, jen unaveně zavrzal: „Dobrou noc!“
Tak jsem si šla lehnout vedle něho a zašeptala: „Dobrou noc, Marmonde!“
Hlasité předčítání