-Poslední večer u Rohejše-
Nechtělo se mi vůbec účastnit toho rozlučkového večírku. Rohejš mě ale donutil vstát. Protestovala jsem:
,,Je to přeci tvůj večírek, tak proč tam musím s tebou?”
Rohejš si povzdechl, ztěžka odpověděl:
,,Není to jen můj večírek, je nás obou! Timto zakončíme tu hroznou sázku s obrem. Nechci tě tu déle držet. Ty bys tu jinak nikdy sama od sebe nebyla. Jen se spolu trápíme!”
Rohejš se na mě smířlivě pousmál. Vzal mě za ruku a prohlásil:
,,Chci aby náš společný poslední večer byl ten nejkrásnější, jaký jsi kdy zažila, aby byl pro tebe nezapomenutelný.”
Smutně jsem se na Rohejše podívala. Snadno to vzdává, stiskla jsem mu ruku:
,,Ale proč to tak chceš? Vždyť pak já budu ve věži a ty mrtvý…”
Rohejš na to povzdechl:
,,Promiň, asi to tak má být! Všechno to byl jen takový nezdařený pokus, který jak řekl obr sám, jsem měl hned od začátku prohraný!”
Nevěděla jsem, co říct, nebo udělat? Bylo mi Rohejše líto. Potichu jsem se zeptala:
,,Co když tu zůstaneme a nebudeme se loučit na žádným večírku s ostatními! Napřed si přeješ, abych s tebou zůstala do úplňku, aby obr prohrál, proč to teď vzdáváš?”
Rohejš neodpověděl, jen ztěžka povzdechl a táhl mě na ten večírek.
Když jsme přišli do zvláštně upravené podzemní haly, žasla jsem. Vypadalo to tam moc nádherně. Svítily tu barevné lampiony, jedna žena hrála na kytaru. Byly tu plné stoly různého jídla a pití. Hlavní Rohejš si stoupl na nejvyšší schod a promluvil s pohárem v ruce:
,,Pořád je ještě naděje, že tenhle večer nebude poslední, kdy je náš bratr s námi živý…rád bych připil na něco veselejšího, rád bych věřil, že tu ještě nekončí. Proto připíjím na tu jedinou,která se snad nestane jeho zkázou, ale záchranou!”
Všichni pozvedli poháry směrem ke mě a k Rohejši s nalomeným rohem. Bylo mi tam tak divně smutno. I když se všichni snažili bavit, možná přeci jen moc nedoufali v moji záchranu jejich Rohejše. I sám Rohejš se na mě netvářil vůbec vesele. Sice jsem s nimi tancovala, ale hlavní Rohejš se při tanci ani jednou neusmál, všichni byli tak vážní. Poznala jsem, že v nich není žádná naděje. Chtěla jsem, aby mi to vysvětlil, ale jen si tiše chytil na místo, kde má své srdce a zakroutil na mě hlavou. Později zašeptal:
,,Už končím…”
Pak se moc opil. Začal zpívat smutnou písničku, až s toho odpadl. Ženy ho odnášely uložit a hlavní Rohejš rozhodl, že ho musím následovat. Zašeptal mi na vysvětlenou:
,,On ví co uděláš!”
Moc jsem to nepochopila, došlo mi všechno až mnohem později…Snažila se budit Rohejše, chtěla jsem od něho slyšet, jak ví, co udělám? Ale moje pokusy probrat Rohejše byly marné.
Nelíbilo se mi zůstat s opilým Rohejšem, moc hlasitě chrápal a nešel utišit… Jestli to Ínemak sleduje svým kouzelným kukátkem, určitě zasáhne! Než jsem si to domyslela, objevil se u mě-
-Ohyn-
Zašeptal mi:
,,Utečeme spolu!”
Vytřeštila jsem na něho oči. Bylo to přesně, jako ve snu. Řekla jsem Ohynovi:
,,Nemůžu…když uteču, tak Rohejš zemře. Ale Ohyn zakroutil hlavou. Uklidnil mě:
,,Neboj…nezemře! To ti řekli jen proto, abys neutekla!”
Vysvětlila jsem Ohynovi všechno, co se tu stalo, i co se mi zdálo. Ohyn přikyvoval, vypadal divně, pak si povzdechl:
,,Máš pravdu, že za ty všechny zmatené sny může ten hnusný Marmond! Ale v tuto chvíli je obr s Marmondem i s Normanem u Morana! A mě dali volno!”
Vzal mě za ruku. Zašeptal:
,,Není nikdo, kdo by nám zabránil být spolu, když můžeme!”
Objala jsem Ohyna a on mě odnesl daleko od Rohejšů. Líbilo se mi být po dlouhé době zase s Ohynem, jenže jsem měla špatný svědomí. Zklamala jsem Rohejše!
Je tohle skutečné, nebo jen další sen? Čekala jsem na probuzení, ale žádné nebylo. Ohyn se snažil zahánět moje obavy, připomněl:
,,Vzpomínáš na sázku obra s Normanem? Taky měl zemřít a nezemřel! No tak už se toho neobávej!”
Kývla jsem a povzdechla:,,Ale tohle s Rohejšem je jiný, než s Normanem!”
Ohyn se zasmál:,,Obr té sázky asi lituje, proto se šel k Moranovi opít!”
Vzlykla jsem: ,,Ale Marmond se určitě neopil a jeho stíny jsou ve střehu. Určitě všechno sledují a zpětně to obrovi řeknou, že obr sázku vyhrál, protože jsme spolu utekli!”
Ohyn mě objal a zmáčkl k sobě, zašeptal:
,,Já to všechno beru na sebe! Obr za to bude tentokrát rád! I když počítám s jeho krutostí, ale taky radostí, že díky mě sázku vyhrál, třeba nám pak zruší zákaz!”
Všimla jsem si na Ohynovi, jak je divný! Měl zářivě rudý oči. Jeho dřív blond vlasy měly rudé prameny. Po těle měl rudé viditelné žíly, taky jeho dřívější strachy, obavy a varování byly pryč. Celkově vypadal větší, silný, krásný a tak zvláštně neporazitelný. Seděli jsme spolu vysoko na útesu. Pod námi bylo moře. Vzpomněla jsem si na sen, jak jsme s Ohynem padali z útesu do moře a řekla mu o tom.
Ohyn se zasmál a souhlasil. Letěli jsme spolu s útesu dolů, do moře a bylo to tak stejně nádherný, jako ve snu. Pak jsem vykřikla: ,,Ještě!”
Ohyn přikývl. Vypadal tak potěšeně, i když jinak moře nesnáší. Plavali jsme spolu ke břehu, ale tam jsme se oba moc vyděsili! Tohle už ve snu nebylo! Na břehu na nás čekal-
-Marmond!
Jeho stíny se vrhly na Ohyna a Marmond chytil mě. Křičela jsem, aby mě pustil. Ohyn stíny zahnal, ale než stíhl zaútočit na Marmonda, tak se mnou zmizel k Moranovi a hodil mě před opilého obra, který dřímal s Moranem i Normanem u stolu s prázdnými poháry… Probudil obra a žaloval:
,,Chytil jsem ji a přivedl…Utekla Rohejšovi! Byla s Ohynem!”
Obr se na mě podíval na půl oka a odfrkl:
,,Odveď ji do věže… hlídej ji tam! Později to vyřeším!”
Marmond se obrovi uklonil a zmizel se mnou do věže. Ve věži jsem na Marmonda řvala:
,,Proč jsi to udělal?”
Marmond se zle ušklíbl:,,Ty patříš sem do věže, ke mě! A ne k Rohejšům…ne k Ohynovi!”
Brečela jsem a nepřestala, když se mě Marmond pokoušel utěšit. Prostě to nešlo zastavit. Ječela jsem na Marmonda, že bych raději byla s Rohejši, než s ním ve věži! A Marmond zle zasyčel:
,,Tak jsi neměla utéct s Ohynem! Co jsi vlastně čekala? Abys věděla, byla to past! Obr tam za tebou Ohyna schválně poslal! Věděl, že s ním utečeš a on sázku vyhraje!”
Pak se mnou zatřásl a zle se zasmál:
,,Ty už se z věže ven nedostaneš, tak si zvykej na naši společnou temnotu!”
-Zhroutila jsem se-
…Když se ve věži objevil obr. Byl na mě hrozivě nasupený. Neodpustil mi, že jsem zůstala s Rohejši tak dlouho a neutekla hned! Vztekle na mě vrčel:
,,Ty jsi měla tolik možností utéct… proč jsi žádnou nevyužila?”
Zeptala jsem se napínavě :,,Ty jsi Rohejše zabil?”
Obr zavrčel:
,,Ne! Zatím jsem ho nezabil. Jeho bratr se za něho přimluvil a nabídl mi za jeho život vysoké výkupné. Dostal jsem další plnou truhlu! Ale začal znovu spor! Chtěl jsem i jeho ženy! Nedovedl mi je! Řekl, že raději zemře, než aby mi objetoval jeho ženy!”
Asi strašné zjištění. Bylo mi Rohejše líto a zeptala se obra:
,,Proč chceš jeho ženy?”
Obr mě praštil a neodpověděl. Zmizel a nechal mě brečet Marmondovy do pláště. Marmond si povzdechl:
,,Uklidni se, co ti na tom záleží?”
-Moc těžké chvíle ve věži-
Ten dlouhý čas jen s Marmondem ve věži byl k nevydržení. Bylo mi smutno za Ohynem, ale i za Rohejšem. Teď mi došlo, že tohle všechno, co se stalo s Ohynem a pak s Marmondem Rohejš asi věděl, ale zajímalo mě, jak to mohl vědět? Nezvládala jsem temnotu věže, ani Marmondovy hnusný kouzla, bylinky, uspávací léky a už nevím, co na mě Marmond všechno zkoušel. Byl se mě už nešťastný a unavený. Skuhral před obrem:
,,Můj pane, je to s ní moc náročný…už bych si potřeboval od ní na chvíli odpočnout.”
Ale Ínemak seřval Marmonda:
,,Jsi přeci čaroděj, tak si s ní poraď a přestaň si stěžovat!”
Ínemak se na mě vražedně tvářil, ale pak mě objal a poslal na chvíli Marmonda pryč. Když Marmond odešel, zeptal se:
,,Ty bys mě vyměnila za Rohejše, co?”
Neodpověděla jsem. Jen jsem se na něho podívala. Jeho temný pohled se nezměnil, byl bez jiskry. Vycenil na mě jeho černé zuby a zašklebil se, přísně zavrčel:
,,Už nikdy žádný Rohejš…!”
Tak jsem se zeptala:,,Mohl by tu se mnou místo Marmonda zůstávat Ohyn?”
Obr se šíleně naštval, zařval:
,,Žádný Ohyn!”
Tak jsem fňukla:,,Ínemaku prosím! Však jsi tu sázku vyhrál jen díky Ohynovi!”
Ínemak na mě zakroutil hlavou, chvíli se na mě hrozivě tvářil, pak rozčíleně zahučel:
,,Zklamalas mě a žádnýho Ohyna si nezasloužíš! Kdybych ho pro tebe neposlal, byla bys tam s Rohejši až do úplňku! Zůstaneš dál s Marmondem ve věži, to je moje poslední slovo!”
Zabořila jsem obličej do polštáře a rozbrečela se.
Když se vrátil do věže Marmond, Ínemak se s ním pohádal. Marmond se snažil mě utišit. Obr Marmondovi slíbil, že když tu spolu zvládneme přečkat v klidu do úplňku, vezme nás za odměnu na úplňkovou oslavu.
Ale já jsem v klidu s Marmondem nevydržela. Štvala jsem ho tak moc, až mu šedivěly vlasy i vousy. Jeho kouzla, bylinky ani léky už na mě vůbec nezabíraly, tak navrhl Ínemakovi:
,,Mohla by na čas k Normanovi?”
Obr zavrčel: ,,To teda nemohla, protože Norman je ve vězení, jeho výtržností už bylo moc…”
A Marmond na mě ukázal. Vyčítavě zafuněl:
,,Kvůli ní budu za chvíli stejně šedivý jako Norman!”
Obr se rozesmál, pak se zasmál i Marmond.
Jednou, když se Marmondovi podařilo mě na chvíli uspat, sám někam zmizel. Když jsem se probudila, tak tam nebyl, jen jeho stíny. Ptala jsem se jich, kde je Marmond? Ale jen tam tak trčely nade mnou ve vzduchu, až mi to vadilo. Křikla jsem na ně:
,,Mluvte se mnou!”
Jeden stín zasyčel:,,Je s obrem na úplňkové oslavě!”
Podivila jsem se.
,,To už je úplněk?”
Chtěla jsem odkrýt těžce zatarasené okno, ale nedařilo se mi to. Zařvala jsem na stíny:
,,Pomozte mi s tím, chci vidět úplněk!”
Ale ani se nehly, tak jsem začala volat na můj stín. Jeden s nich promluvil:
,,Tvůj stín Nyrloth Ená už není!”
Zeptala jsem se jich udiveně:,,Jak to, že není?”
Další stín zasyčel:,,Marmond ho znovu ovládl a zavřel zpátky do knihy!”
Zesmutněla jsem a rozbrečela se.
,,Stíne, vrať se!”
Křičela jsem, až mě muselo být slyšet snad přes celé Temnoviště. Ucítila jsem, jak se mi v dlani probudilo znamení. Můj řev i síla s dlaně postupně zahnal všechny Marmondovy stíny. Přistoupila jsem k proudem nabitých dveří a dotkla se jich levou rukou se znamením. Vstřebalo do sebe všechny blesky ze dveří. Praštila jsem do dveří bleskem s dlaně a rozbila na dveřích zámek! S dlaně se mi vůbec nekouřilo, jen jsem cítila pálení a měla ji černou. Nechápavě jsem hleděla na dlaň se znamením, čekala jsem na kouř s dlaně, ale nevyšel. Naštvaně jsem vyšla s věže, rozhodla se pomstít Marmondovi za ztrátu mého stínu. Rozčíleně se hnala směrem k úplňkové oslavě, když najednou mi zastoupil cestu-
-Rohejš s nalomeným rohem-
Vyděsila jsem se ho a začala před ním couvat. Napřáhla před sebe dlaně, ale vysypal na mě třpytivý prach a já se zhroutila v bezvědomí na zem. Když jsem se probrala, seděla jsem s ním na zemi v jeho objetí. Měl zavřené oči. Zjistila jsem, že jsme v tajné svatyni mezi poklady Rohejšů. Zeptala jsem se:
,,Proč tu jsme?”
Otevřel oči a podíval se na mě, zašeptal:
,,Neboj se, nechci ti ublížit…Slyšel jsem tvůj nešťastný křik s věže. Sice si podle všech být zavřená ve věži zasloužíš. Mělo by mi být jedno všechno další okolo tebe, když jsi mi utekla s Ohynem. Chtěl jsem zemřít. Ale bratr to nakonec s obrem usmlouval. Přišli jsme o dvě plné truhle, jedna byla za mě, druhá za moje ženy. A třetí možná bude za tebe, jestli na to obr přistoupí!”
Zakroutila jsem hlavou:
,,Proč myslíš, že by mě obr vyměnil za truhlu?”
Rohejš pohl ramenem, pousmál se a naklonil se blíž ke mě:
,,Nevím, ale třeba vymění!”
Povzdechl si a vážně se na mě podíval:
,,Chtěl bych, abys i po tom všem věděla, že o tebe stojím! Nebo snad mají všichni pravdu, když říkají, že patříš do věže?”
Rozbrečela jsem se, začala Rohejši povídat, co a jak se stalo. Taky proč jsem tolik křičela, až to zahnalo i Marmondovy stíny.
,,…Marmond dostal můj stín zpátky do knihy a já bez něho nic nezvládnu… jsem moc smutná nad jeho ztrátou! Byl mi přítelem i společníkem, mým zachráncem i spojencem. Chci ho dostat s té knihy ven, potřebuju vědět, kam dal Marmond tu knihu. Musí mi ho vrátit, jinak s toho šílím!”
Rohejš si odfrkl:,,No tak uklidni se, odpověz mi, když obr přijme za tebe truhlu, zůstaneš se mnou?”
Nevěděla jsem, co odpovědět. Ukázala jsem Rohejšovi svoji zčernalou, rozpálenou levou dlaň, ve které i přez černotu svítilo znamení od Vičky. Cítila jsem pálení po celem těle i v očích…
,,Když mi Marmond neuspí tohle znamení, tak mě to zabije, říká že ve mě vybouchne, jako sopka. Bojím se, že to Marmond nestihne včas uspat a znamení ve mě exploduje.”
Rohejš kývl:
,,Neboj se, zvládne to včas. Postarám se o to, jen mi prozraď, co odpovíš obrovi, když se tě zeptá, jestli chceš u mě zůstat?”
V tu chvíli se před námi objevil Marmond, asi slyšel, na co se Rohejš ptá a odpověděl za mě:
,,Nechce u tebe zůstat, ani nemůže, tak se jí na to neptej!”
Rohejš na Marmonda zahučel:,,Proč by nemohla? Jsem ochotný za ní obrovy dát další truhlu, ale chci od ní odpověď.”
Marmond zle zasyčel:,,Obr další truhlu určitě nepříjme. Tak o tom s ním raději nemluv. Nech ji se mnou v klidu odejít.”
Ale Rohejš se rozhodl jinak. Marmond mě chtěl od Rohejše vyzvednout. Ten nečekaně vysypal na Marmonda třpytivý prach…Marmond se sesypal na zem. Pak přistoupil k Marmondovi. Sebral mu jeho kouzelnou hůlku a spoutal ho do řetězů. Vyzvedl ho a šel hodit do prázdné velké truhle, zaklapl víko a zamčel truhlu. V šoku jsem to všechno sledovala. Pak se ho zeptala:
,,Proč jsi to udělal?”
Rohejš se zasmál:,,Až se probere, prozradí mi všechno co chci slyšet! Jak uspat znamení i to ostatní!”
Bylo mi s toho moc těžko a nešťastně pohlédla na Rohejše:
,,Co když ti Marmond nic neprozradí a já zemřu?”
Rohejš mě objal, začal uklidňovat:,,Ale prozradí, já to z něho dostanu, udělám pro tebe všechno, jen abys se mnou chtěla zůstat!”
Schovala jsem se v Rohejšově objetí, v hlavě se mi honilo milion otázek a obav, jak tohle všechno skončí?
–POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ–
Hlasité předčítání