„Adame, budeme vystupovat,“ Uslyšel hlas.
Andrea ho vytrhla ze snu. Trhl tělem, přikývl, stále omámený. V hlavě doznívá otázka, která se vynořila těsně předtím, než ho oslovila.
Co mu ten sen naznačoval? Pouhý výplod unavené mysli, nebo vzpomínka? Další dílek do mozaiky, kterou se snaží poskládat? A pokud ano — co bude obrazem, až bude hotová?
Vystoupili z taxíku a zamířili k domu, kde Adam bydlel. Večer byl tichý, ulice téměř prázdná. Jen vzdálený šum města připomínal, že svět stále běží dál. Vyšli po schodech — výtah byl opět mimo provoz. Andrea se lehce opřela o zábradlí, zatímco Adam jí podržel dveře. V pátém patře odemkl byt a pustil ji dovnitř.
„Jdi si dát sprchu,“ řekl klidně. „Já mezitím objednám jídlo. Co si dáš? Čínu?“
„Objednáš z Shi Wei Tian?“ zeptala se, zatímco si sundávala bundu.
„Jo, klasika.“
„Mám chuť na smažené rýžové nudle a kuřecí maso,“ odpověděla bez váhání.
Adam vytáhl telefon, zadal objednávku a mezitím připravil něco k pití — vodu s citronem a čerstvou mátou. Na stole rozložil dva skleněné poháry, zapálil vonnou tyčinku s jemnou vůní santalového dřeva a otevřel okno, aby do bytu pustil čerstvý vzduch. Po chvíli Andrea vyšla ze sprchy. Vlasy měla ještě vlhké, tričko, které si půjčila, na ní viselo volně, nepatřilo k ní — a přesto jí slušelo. Adam se na ni podíval.
„Jsi nádherná,“ řekl tiše.
Andrea se usmála. V tu chvíli nebylo třeba dalších slov.
Adam zamířil do koupelny. Potřeboval smýt ze sebe tíhu dne, zbytky rozhovorů, doteky pochybností. Voda byla horká, pára se zvedala pomalu, asi se snažila zahalit vše, co nemělo být vidět. Když vyšel ze sprchy, zastavil se před zrcadlem. Odraz působil normálně. Tvář, vlasy, kapky vody stékající po krku. Všechno odpovídalo. Ale když se přiblížil, znovu to ucítil — jemné vibrace, které vycházely ze skla. Tentokrát však nebyly tiché. Zrcadlo šeptalo. Zprvu nerozeznal slova. Jen šum, jako vzdálený rozhovor za stěnou. Jazyk, který nedokázal identifikovat. Význam unikal.
“ Komu to patří? Co mi má být sděleno?”
Zamračil se. Přiblížil se ještě víc. Ale než stihl reagovat, ozval se zvuk telefonu.
Adam trhl hlavou směrem ke kuchyni. Všechno se rozplynulo.
„To asi bude čína,“ zamumlal. „Už jsem hotový, hodím na sebe oblečení a běžím dolů.“
Výtahem to nejde. Displej je černý, tlačítko stále nereaguje. V chodbě vládne ticho, jen vzdálené šumění potrubí připomíná šepot. Zamíří ke schodišti. Dveře za zvuku vrzání se otevřou. Uvnitř panuje podivné šero — ne obyčejné, ne způsobené nedostatkem světla. Spíš záměrné. Stěny mají matný, špinavý odstín. Šero pohlcuje světlo ze zářivek. Kroky zní příliš hlasitě, příliš ostře. Každý zvuk se odráží s nepatrným zpožděním, ozvěna přichází z jiného místa. Běží ze schodů rychleji. S každým patrem roste neklid. Vzduch je těžký, vlhký. Nese zvláštní pach — směs kovu, prachu a něčeho, co připomíná starou krev. V rozích se mihotají stíny, které nereagují na jeho pohyb. Jsou neklidné, cizí. Zastaví se a ohlédne. Nic. Kůže na zátylku se napne, tělo ztuhne. Přítomnost není cítit a prostor má oči. Schodiště ho pozoruje. Každý krok je sledován. Každý nádech zaznamenán. Husí kůže mu přeběhne po celém těle. Srdce zběsile buší. Zrak se rozostří. Na okamžik má dojem, že stěny pulzují. Ne živě — jinak. Zrychlí. Běží dolů. Pocit sledování se mění. Už nejde o pozorování. Něco mu proniká pod kůži. Do myšlenek. Neviditelné, ale je to přítomné. A ví, že to neskončí u schodů. Je dole. Dveře na ulici. Těžké, kovové, s matným sklem. Popadne kliku. Chvíli váhá. Pak je prudce otevírá. Poslíček stojí ve dveřích. Mladý kluk, uniforma, úsměv. Ale něco na něm nesedí. Působí zvláštně. Povědomě.
Hlasité předčítání