Zrcadlová Země – Kapitola 8 – restart

Láska Sci-fi Thriller Záhady

Četba díla zabere cca 16 min.

Odpočítávání začalo ve chvíli, kdy silueta zmizela.

„Příprava restartu subjektu 001.“

Deset. Devět. Osm. Sedm.

„Příprava nových dat zahájena.“

Šest. Pět. Čtyři. Tři.

„Nahrávání nové opravené verze…“

Dva. Jedna.

Start.

Adam vykřikl. Světlo ho zasáhlo naplno. Ostrý výboj mu projel hlavou. Pálil. Všechno zčernalo. Vědomí se rozpadlo do prázdna.

Ticho.

Pak tlak v hrudi. Nádech. Výdech. Vzduch drhnul v plicích. Tělo se probouzelo pomalu, jako by se skládalo znovu.

Oči se otevřely.

Před ním doktorka Vireová. Bílý plášť. Vlasy stažené dozadu. Výraz klidný. Oči sledovaly každý pohyb. Nepohnula se. Nepromluvila. Čekala.

Adam se posadil. Pomalu. Tělo reagovalo bez odporu. Hladce. Nepřirozeně. Klouby nevrzaly. Svaly nebolely. Dýchání bylo pravidelné, kontrolované.

„Jak se cítíte, Adame?“ zeptala se.

Hlas měkký. Bez emocí. Naučený. Slova zněla přesně, jako součást protokolu.

„Kde jsem?“ vydechl.

„V AstraDyne. V mé ordinaci.“

Adam se rozhlédl. Místnost působila útulně. Okna vedla do zahrady. Za sklem zurčela fontána. Ptáci poletovali mezi větvemi. Slunce dopadalo na trávník v přesně definovaných úhlech.

Doktorka seděla v koženém křesle. Tmavě hnědá kůže, jemně lesklá. Vzduch nesl její parfém — lehký, květinový, s nádechem citrusů. V pozadí voněl osvěžovač, syntetický, ale příjemný.

Na stole před ní stála váza s květinou. Bílé lilie. Vedle ní miska s bonbony. Žádné papíry. Žádné přístroje. Nic, co by naznačovalo, že jde o výslech nebo test.

Adam seděl na gauči. Tkanina hřála. Opěrky měkké. Tlak v zádech příjemný. Gauč byl hluboký, tělo se do něj zabořilo. Všechno působilo pohodlně. Až příliš.

„Jak se cítíte, Adame?“ zopakovala.

„Zvláštně. Unaveně,“ odpověděl. „Voní to tu příjemně.“

Z krbu v rohu místnosti zapraskalo dřevo. Plameny tančily tiše. Světlo se odráželo na stěnách. Teplo mu pomalu pronikalo do hrudi. Srdce zpomalilo. Dech se prohloubil.

Adam zavřel oči. Vnímal rytmus plamenů. Vnímal vůni květin. Vnímal měkkost gauče. Všechno bylo správné. Všechno bylo přesné.

Ale v hlavě zůstalo napětí. Ticho nebylo prázdné. Vireová neuhýbala pohledem. Čekala. Mapovala. Vyhodnocovala.

Adam sledoval její ruce. Nepohnuly se. Ani jednou. Prsty spočívaly na stehnech, nehybné, symetrické.

Všechno působilo správně. Až příliš.

Adam otevřel oči. Podíval se na fontánu. Voda padala v pravidelných intervalech. Každá kapka dopadla přesně tam, kam měla. Žádná odchylka. Žádná náhoda.

Doktorka Vireová se mírně usmála. Úsměv nesl emoce. Jemné, ale zřetelné.